Dnešní povídání je výběrem z toho, co všechno potkává nás, pedagogy. A to jsem si kdysi myslela, že s plnoletými studenty nebude taková práce…
Petr - rozhádal se s rodiči, a protože zdědil domek na samotě, tak se do něj hned v osmnácti nastěhoval. Nějakou dobu jsme to netušili, ale časem začalo být divné, že chodí na výuku čím dál tím později. Když jsem si ho vzala bokem, tak kromě vysvětlení, že na autobus do školy musí jít pět kilometrů pěšky jsem ještě zjistila, že si neumí správně zatopit v kamnech…za týden jsem učila škrobit a žehlit košile, pak základy vaření a když přišel s dotazem, jak se myjí okna, tak nám povolily nervy a koupily jsme mu s kolegyněmi příručku „99+1 dobrých rad v domácnosti“.
Kdysi si moje třída „vyprosila“ na vedení školy, že si můžou do třídy dát kromě květin ještě akvárium a po půl roce pečlivé péče ještě i terárium s pískomilem. Stálo mírumilovně na poslední lavici, pískomil se koupal v písečku, studenti ho krmili podle příručky…až jsem jednou na schůzi vyslechla stížnost kolegyně z češtiny, že ona s tou myší učit nebude, ta havěť se tam pořád hemží a ruší výuku. Dlouho jsem nechápala, jak může pískomil v poslední lavici rušit výuku, až mě napadlo vejít do třídy těsně před češtinou - a nevěřila jsem svým očím: terárium stálo na první lavici pěkně těsně před katedrou a milý pískomil měl na nejvyšším místě šplhadla piškot…

A ještě pár výroků:
Omluvenky od rodičů: omluvte prosím Janu, musela se zvracením na veterinu …Robert přišel pozdě, protože spal celou noc u slečny a já ho nemohla včas vzbudit…
A od lékařů: to je možné, že vaši školu vloni reprezentoval v atletice, ale letos trpí vrozenou srdeční vadou…student má potíže takové, že nesmí delší dobu stát a proto doporučuji osvobození z psaní strojem…
A stížnosti od trpících spoluobčanů: když jsem šel po ulici, něco mi spadlo na hlavu. Nevím sice, co to bylo, ale vím určitě, že to bylo od vás…Když jsem se jako každý den dívala z okna svého bytu, co ti chuligáni provádějí o přestávkách ve třídě, začali na mě drze pouštět prasátka a ještě se smáli tomu, že už na ně nevidím…
A příhoda na závěr: po slavnostním uvítání v novém školním roce jsme měli „druhé kolo“ v restauraci - všem studentům bylo kolem dvaceti, a ve třídě jsem jich měla 36. Proto mě nepřekvapilo, když jsem si jednoho z nich hned nevybavila jménem. Po hodině jsem se ho opatrně zeptala na jméno a když mi bylo nepovědomé, tak ještě jestli opakuje ročník…a vyšlo najevo, že se spletl a celý den včetně onoho posezení absolvoval s cizí třídou…

Pajda