Na první pohled to vypadá, že se jedná o pouhý rozmar, ale důvody k takové transformaci mohou mít kořeny v psychice a pošramoceném sebevědomí. „V klinické praxi se někdy setkáváme s tzv. dysformofobií, neboli pocitem vlastní ošklivosti. Bývá to nejčastěji u dívek v období puberty, čili v období ještě „nezralého “ ženství, kdy se formuje postava a celkový vzhled. Pokud navíc ještě někdo zasáhne nevhodnou poznámkou do již narušené psychiky dospívající dívky, tak jsou známé u těchto dívek případy vzniku mentální anorexie, bulimie nebo zmíněné dysmorfofobie,“ vysvětluje docent Měšťák.

Pokud se pak dívka ve svých problémech a kritických hodnocením těla neustále utápí, tak její kroky vedou za plastickým chirurgem. „Dysmorfofobie se v nejlepším případě projevuje stálým naléháním na plastického chirurga za účelem korekce pomyslné vady kdekoli na těle, ale může však vést i k žádosti o náročnější operaci s extravagantními požadavky na vzhled. Pokud na to plastický chirurg přistoupí, výsledkem je vytvoření něčeho naprosto umělého a nepřirozeného,“ dodává vedoucí lékař kliniky Esthé.
 
V přiměřené míře provedené estetické zákroky nejsou nebezpečné a často lidem po psychické i fyzické stránce prospějí. Samozřejmě každá operace má svá rizika a komplikace se vyskytnout mohou. „Extrémní zákroky mají rizik daleko více a jsou často už nevratné. Může po nich zůstat povolená kůže, projizvení tkání, deformity obličeje či těla mnoho dalších problémů,“ vyjmenovává Libor Kment.

 
V ideálním případě by lékař měl poslat dotyčnou spíše k psychologovi, než pod kudlu. „Cílem špičkového pracoviště estetické chirurgie by mělo být provádět takové výkony, které přinesou zlepšení přirozeného vzhledu pacienta a přitom nikdy nepodlehnout potřebám ekonomického zisku. A právě tímto přístupem se klinika Esthé liší od některých jiných pracovišť estetické chirurgie.“ říká Jan Měšťák s tím, že plastický chirurg by neměl provádět operaci v případě, kdy není potřebná či pokud má pacient nepřiměřené požadavky na výsledek operačního zákroku. Samozřejmostí by bylo být odmítnutí pacienta se žádostí o provedení jakékoliv extrémní operace.
 
Lékař musí občas zastoupit i práci psychologa či partnera, který své polovičce neumí zvednout sebevědomí. „Plastický chirurg by měl mít také schopnost přesvědčit i ženu pokročilejšího věku, že je stále její vzhled mladistvý a žádný zákrok v této době není nutný. Pokud tuto schopnost má, potom žena odchází s pocitem jakéhosi navrácení svého nedostatečného sebevědomí,“ říká.
 
Zároveň zkušený plastický chirurg velmi dobře rozpozná, kdy je operační zákrok potřebný a v takovém případě operaci doporučí. Absolutně nejčastějším zákrokem jsou podle Měšťáka operace horních a dolních víček. Dále augmentace prsů implantáty, modelace prsů, případně jejich redukce. „Časté jsou také liposukce, operace povadlé stěny břišní po porodu, operace nosu a v pozdějším věku omlazující operace obličeje,“ vyjmenovává chirurg.
 
Operovat se má tehdy, pokud bude efekt operace dobrý a pacientovi pomůže ať již po psychické stránce, či mu uleví od fyzických potíží. „Ideální je, když žena provádí zákrok kvůli sobě, aby se cítila lépe, a ne že jí do toho někdo tlačí,“ uzavírá Libor Kment.

Foto: Archiv Klinika Esthé a J. Fikota 

Reklama