babička

Když jsem před sedmi lety, ve svých třiceti, procházela velmi těžkým rozchodem s mou tehdejší vážnou známostí, zeptala se mě má devadesátiletá babička, kolik tomu mému kavalírovi vlastně je. „Osmatřicet, babi,“ odvětila jsem s pocitem, že babi snad jen jako každý senior potřebuje drby. Odpovědí mi byl babiččin hurónský smích. Spráskla ruce a pobaveně odvětila: „Ale děvečko moje, nech ho plavat! Jak chlapa neodchytneš do třiceti, nemáš už žádnou šanci! Oni jak ochutnají svobodu, těžko je někdo dostane pod pantofel.“

Vyrazilo mi to dech. Nejenom obsah babiččiných vět, který se ukázal bohužel pravdivým, ale také fakt, že se moje stará příbuzná tak brilantně orientuje v mezilidských vztazích. A já o tom nevím! Copak tahle bystrá zralá dáma ví ještě, co by mi mohlo v životě pomoci? Sedla jsem si k babičce, která byla v té době již trvale upoutána na lůžko, a zeptala se, co mám podle jejího názoru dělat.

„Nic,“ odpinkla mou otázku jako pingpongový míček. „Rozhlídni se kolem a přestaň kňučet. Na světě je tolik zábavy a ty furt vidíš jenom toho jednoho ňoumu. Rozleť se a užívej si! Studuj, vydělávej peníze, cestuj, bav se!“

Namítla jsem, že to nejde, protože jsem přece nešťastná a smutná.

„Když chceš být mermomocí smutná, tak buď,“ pokrčila babička rameny a ještě než se uložila ke spánku, poslala ke mně svoji poslední radu: „A jestli ho chceš opravdu utahat, musíš mu v sobě vytvořit konkurenci,“ poznamenala a kriticky se podívala na můj vytahaný svetr, v kterém jsem svou životní tragédii schovávala během několika posledních týdnů.

„Dej se do pucu, udělej ze sebe to nejlepší, co můžeš, a uvidíš, jak se věci pohnou. A taky nezapomeň,“ zvedla babička výstražně obočí, „že nejlepší pomstou je úspěšný život.“  

Podobně pak babička poradila mé kamarádce Janě, která zrovna procházela malým manželským peklíčkem. Po patnácti letech společného života se její muž rozhodl, že musí v životě stihnout i jiné věci než jen rodinu a s batohem na zádech odešel hledat své lepší já. Po šesti měsících byl s kajícným úsměvem zpět a Jana tak stála před rozhodnutím: Vzít, či nevzít ho zpátky, odpustit, nebo neodpustit a hlavně ptát, či neptat se ho, co a s kým celý půlrok dělal? Debatami, ve kterých jsme oscilovaly mezi vraždou, rozvodem a kastrací, jsme strávily hodiny a nedobraly se ničeho kloudného.

A pak už to moje babička nevydržela, vzala si slovo a řekla: „Na problém je vždy dobré podívat se z nějakého absolutního úhlu. Zeptej se sama sebe: Budeš se touhle epizodou zabývat ještě na smrtelné posteli? Protože pokud si odpovíš, že ano, pak stojí za to ztrácet s tím problémem čas. Pokud si ale, jak já tipuju, odpovíš ne, mávni nad tím rukou a zapomeň. Je to jen malý dílek života, obrať list a žij dál. Vždyť jsi to hlavně ty, kdo tím problémem ztrácí.“ Měla samozřejmě pravdu a byla schopná nazřít nad problém s nadhledem, což jsme my, rozpálené do ruda, tenkrát neuměly.

Žijeme ve zvláštní době. Adorujeme mládí a fyzickou krásu a neuvědomujeme si, že ani jedno nemá valnou cenu. Mládí není žádná zásluha a být krásný v sedmnácti, to dokáže každý. A my přesto mladé a nezkušené vyzdvihujeme a na stáří plné zkušeností zapomínáme. Bůh ví, proč při problémech hledáme řešení u stejně starých kamarádek a přitom nám velmi často leží na dosah ruky poklad ve formě životních zkušeností našich nejbližších. Často se tak chováme jako onen pastýř v v Coelhově Alchymistovi: V touze po poznání zběháme celý svět a přitom by stačilo sednout si do vlastní kuchyně, uvařit kávu, ptát se a poslouchat.

Od té doby vím, že babičky nejsou jen kulhající stroje na štupování ponožek a že mi poradí nejenom v problematice plevele na zahrádce. Protože ať chceme, nebo ne, doba se mění, ale základ zůstává pořád týž: Lidé se milují stejně, nenávidí stejně, zahýbají si stejně, opouštějí se stejně a navracejí se k sobě stejně jako před sto, dvě stě, tři sta lety. Moje nemocná babička mi ale tu starou pravdu v našem rozhovoru mimoděk připomněla: Málo se ptáme těch, kteří prošli životem před námi a jsou už tak daleko, že mohou bilancovat.

A tak nám nezbývá než chyby našich předků stále a dokola opakovat.