Zkouška dospělosti dopadla katastrofou. Váš potomek se vám vrátil domů absolutně zdrbnutý - nezvládnutá maturita může mít velký vliv na psychiku mladého člověka. Zjišťovali jsme, jak ho můžete v těžké chvíli podpořit.

maturita

Zkouška dospělosti se stala díky akci „státní maturita“ ještě větším strašákem, než tomu bylo doposud. Ten tam je lidský přístup pedagogů, kteří s vámi prošli celou střední a věděli o vás první poslední, třeba to, že učení moc nedáte a potřebujete trochu podusit, nebo to, že jste prostě stresák, ale umíte. Dnes vás tabulky buď pustí, nebo nepustí. Lidský rozměr v testech nemá co dělat, a to ani na humanitně zaměřených školách. Ale vyhněme se obloukem hodnocení kvality státních maturit. Pojďme k tomu nejčernějšímu scénáři.

Vybouchl

Neuspět při maturitě je jedna z nejtěžších věcí, kterými si člověk může projít. Sám tuhle zkušenost nemám, ale různá svědectví hovoří za vše. Nevydařená zkouška dospělosti se stala již nejednou důvodem k sebevraždě. Co můžete vy, rodiče, udělat, abyste svého potomka podpořili, když takový neúspěch přijde? Na to jsme se zeptali klinické psycholožky Zdeňky Sládečkové.

Rady psychologa

Co mohou rodiče udělat, když jejich dítě praskne u zkoušky dospělosti?
Jde o to, z jakého důvodu, a pro co se rozhodnou. Vím, že mohou dát odvolání, že jejich dítě bylo klasifikováno neoprávněně, anebo nechat to na opravný termín. Celá ta záležitost je velice složitá, protože pokud jdou děti na vysoké školy, tak některé je přijmou i bez maturitního vysvědčení (které mohou doložit později), jiné ne.
Nepovedená maturita přitom může být nejen výsledkem stresu a psychických příčin, ale i objektivních zdravotních příčin. V tuto dobu, protože pylují všechny možné květiny, alergici tedy mají zcela objektivní fyzickou nevýhodu. Když se k tomu přičte i nějaký strach, potom některé děti prostě nemají šanci se prodrat.
Myslím si ale, že odvolání nemá moc smysl, protože tam nastane velká bitva, při které je může dojít k úplnému rozdupání již tak nabořené sebedůvěry mladého člověka. Záleží samozřejmě i na tom, jak moudrého učitele máte jako „protivníka“.

Vnímají tento neúspěch jinak kluci a holky?
O pohlaví to není. Celý problém je v tom, jak se ti mladí lidé cítí být na zkoušku připraveni a jak to vnímají spravedlivě či nespravedlivě. Pokud uznají, že neuměli, tak z toho smutní sice jsou, ale nezůstane v nich pocit křivdy. Pakliže vnímají neúspěch jako nespravedlnost (je jedno, jestli k nějaké skutečně došlo, či nikoli), tak se poprvé setkávají s tím, že dospělost může být i neetická. Mladý život má své ideály a v extrémních případech se může stát, že už ani tu druhou šanci nevyužijí a zůstanou se základním vzděláním. Celé středoškolské studium je jim pak vlastně k ničemu.
Podobně je to pak později i na vysokých školách. Jsou případy, kdy člověk studuje vysokou školu pět let, nakonec ho vyhodí ze státnice a napodruhé už se neodhodlá...

Jaký byste tedy doporučila rodičům konkrétní postup? Co dělat, aby své dítě co nejvíc podpořili?
Začátek téhle práce by měl být už dávno před maturitou. Je v celkovém postoji rodiče k dítěti, který by měl být posilující, nikoli jen požadující. Měl by dítě vést k vyšším cílům a hodnotám, ale měl by už od počátku té cesty říkat: „Jsem s tebou a my spolu všechny překážky překonáme. Pokud rodič přijme tuhle zodpovědnost, tak je prohra u maturity jen částečná a řeší ji společně. V takovém případě se nikdy nestane nic zlého.
Zlé se může stát ve chvíli, kdy jsou na dítěti požadovány výkony a zodpovědnost zůstává jen na něm. Mladý člověk ještě není odolný vůči těžkým stresům a neúspěšná maturita těžkým stresem je. V té chvíli by všichni rodiče měli být podporou a oporou. Měli by si sice říct, hned po neúspěchu, co bylo špatně, ale pak dát svému potomkovi alespoň 14 dní klid, aby se nějak zvedl. Po těch čtrnácti dnech: „Jdeme na to!“ Ale neupínat se k minulé prohře - to už se prostě stalo - napnout všechny společné síly k budoucímu úspěchu.

Čtěte také...