Mladá maminka se dvěma dětmi předškolního věku jela metrem. Mladší holčička seděla způsobně vedle matky, zato starší klučina si užíval volnosti. Ačkoliv bylo vedle matky ještě místo k sezení, pobíhal po vagoně, šlapal botami po sedačkách, ale nejvíc se bavil hrou s gravitací.

smrad

Postavil se doprostřed uličky a čekal, až se rozjede vlak a síla s ním smýkne o podlahu. Když padal, vrazil ještě do několika stojících lidí a měl z toho obrovskou legraci. Matka ho sice pozorovala a napomenula, ale kluk si z toho vůbec nic nedělal.  

Když si tuhle hru zopakoval ještě v několika stanicích, došla jedné paní trpělivost a obrátila se na matku. „Mladá paní, neměla byste si to dítě trochu hlídat?“ Matka ji zle sjela pohledem, pomyslela si něco o nerudné bábě, chytla kluka za ruku a stáhla ho k sobě na sedadlo. Kluk na paní vyplázl jazyk.

V tu chvíli jsem asi nebyla sama, kdo měl sto chutí klukovi přes tu nevychovanou papulu jednu plácnout. Ale možná by si tu facku zasloužila spíš jeho matka.

Proč to nechává dojít tak daleko? To jí nevadí, že je nežádoucím středem pozornosti? Je to pokus o liberální výchovu, nebo spíš pohodlnost, která se za liberální výchovu skrývá?

Kde je ta hranice, kdy bychom své děti měli usměrnit?

Mám za to, že ve chvíli, kdy svým chováním začínají obtěžovat ostatní. Pokud jim dovolím, aby mi z bytu udělaly kůlničku na dříví, je to jen moje věc, ale jakmile začnou „škodit“ i mimo domov, měla bych zasáhnout.

Co si o tom myslíte? Jsem už ze staré školy a dnes se vychovává jinak? Měla by se dětem nechávat taková volnost?

Čtěte také: