
První překážka - pokoušíme se schovávat své strachy sami před sebou a před partnerem, místo abychom si o nich otevřeně promluvili.
Druhá překážka - namlouváme si, že jsme někdo lepší, než jsme, aniž bychom byli ochotni připustit vlastní chyby a slabiny. Máme je všichni, jen si to přiznat a naučit se s tím žit…
Třetí překážka - potlačujeme svoje pocity a myšlenky ze strachu, že jiné zraníme nebo jimi budeme zraněni, místo abychom jasnými signály umožnili svému okolí vidět problém reálně a pravdivě.
Čtvrtá překážka - vyhýbáme se vlastnímu rozhodnutí a čekáme, až se to vyřeší samo, případně až to někdo udělá za nás. Místo toho bychom si měli o všem umět popovídat, rozebrat pro a proti a pak přijmout rozhodnutí.
Pátá překážka - obviňujeme druhého ze selhání, když vina může být s mnohem větší pravidelností na naší straně. Když si nepřipustíte, že jste udělali chybu, sotva se z ní můžete poučit pro svůj další život…
Šestá překážka - zaměřujeme se na hledání společných zájmů na úkor svobody každého z partnerů. Partnerství neznamená podřizování se zájmům druhého, ale respektování jedinečných zájmů každého samostatně. Omezování a manipulace nikdy nevedou ke štěstí.
Sedmá překážka - vybíjíme svou agresi proti sobě na svém partnerovi, abychom zakryli vlastní bezmocnost.
Osmá překážka - přisuzujeme mnohem větší význam měřítkům jiných lidí než pravidlům našeho vlastního vztahu. Je to váš život a koneckonců houby záleží na tom, co si o něm myslí tchýně, sousedka nebo vaši přátelé.
Devátá překážka - pokoušíme si užívat výhody partnerského vztahu bez toho, abychom byli zároveň ochotni přijmout jeho nevýhody.
Podle knížky Josefa Kirschnera: „Trénink pro partnerský život“ z nakladatelství Portál připravila
Nový komentář
Komentáře
Když je tu řeč o tom stereotypu, mě se zdá, že není špatné pořád něco plánovat a nebýt líný něco vymyslet a podniknout, mít se na co těšit, ale jestli je to pravda, to zjistím až za pár let.
Nuda není totéž co stereotyp, aspoň já to tak necítím. A mně to občas taky zavání stereotypem a jsme spolu 4 roky. Myslím si, že lidé, co pracují příliš nemají energii už na to, aby se snažili osvěžovat vztah a vnést do něj nodou jiskru. Když každý den přijde domů večer z práce, povečeří, pokračuje doma v práci a jde spát až já už dávno spím a to až do pátku, v sobotu a v neděli s tím rozdílem, že pracuje jen doma a nejede do práce. Občas jdeme ke známým, ale to je jedna spřízněná rodina a skoro nikoho jiného spolu nenavštěvujeme. A tak je to každý týden. No to mi fakt zavání stereotypem. A není to dobré.
Připojuji se k Petrovi. Jsme s manželem 13 let a každý den je jiný nový. Každý rok se snažíme oživit víkendem někde na horách bez dětí a vyloženě si užíváme ve všech směrech. Po dvou letech zažít nudu je opravdu napováženou.