Jen s vnučkou jsem se dokázala smát
Dávno vím, že babička měla pravdu, ale tohle zjištění už mi není k ničemu. Stáří si našlo i mě. Připlížilo se a nenápadně a dennodenně hněte a přetváří moje tělo i mysl. Jak se bránit? Jak zastavit třes rukou a rozhýbat zkroucené prsty? Jak přinutit oteklé nohy k rychlé chůzi? Jak přinutit mozek, aby si pamatoval? Ach bože, těch „jak“ je tolik!

 „Nezvonil někdo?“ řekla jsem nahlas a bolestivě vstala z křesla. Když můj manžel před deseti lety zemřel, samotu jsem začala zahánět samomluvou. Za ty roky už mi to nepřišlo divné. Podívala jsem se kukátkem a otevřela dveře. „Ahoj babi, zvoním snad pět minut. Že ty jsi zapomněla, že mám přijít?“ Vnučka mi dala pusu, zula si boty, pohladila mě po vlasech a škádlivě se zasmála. „Já vím, že nemáš sklerózu, jen na něco občas zapomeneš.“ Naoko vážně jsem zahrozila prstem a potom jsme se obě rozesmály. Uvědomila jsem si, že jen s Alicí se dokážu smát. „Pojď, uvařím čaj s citronem a ty mi řekneš novinky.“ Ještě jednou jsem zbytečně nakoukla do špajzky. Bylo jisté, že mě paměť opět zradila. „Jsem to hlava děravá! Zapomněla jsem koupit citrony i cukr. Tak ti dám do čaje med, chceš?“ Alice mě zezadu objala a tiše řekla: „Babi, já jsem taky hlava děravá! Ani nevíš, na kolik věcí zapomenu. Proti tomu jsou tvoje citrony a cukr úplná prkotina.“ Vděčně jsem ji pohladila po tváři.

Do života mé dcery jsem se nehodila
Měla jsem Alici moc ráda. Vlastně jsem ji vychovala a byla mi nejbližším člověkem. Správně bych tohle měla říkat o své dceři, její matce, ale někdy se stane, že to tak není. Dávno jsem se smířila s tím, že moje dcera žije život, do kterého se nevejdu. Nebo nehodím. „Mami, víš, že s Adamem podnikáme a to není sranda! Denně jsme v práci dvanáct hodin, a abychom si udrželi obchodní partnery, musíme chodit na pracovní večeře nebo pořádat večírky. A když už máme volno, chceme mít klid. Chodí za tebou Alice, tak nechápu, proč si stěžuješ, že jsi sama. Taky táta mohl žít déle a byl by klid!“ Cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Ano, Františku, měl jsi žít déle! Byl jsi skvělý muž a hodný manžel. Neměl jsi mě tady nechávat samotnou, moc mi chybíš. Hlasu vnučky jsem se lekla. „Na co myslíš, babi? Kývala jsi hlavou a připadalo mi, že jsi smutná.“ Usmála jsem se na ni. „Na všelicos. Trošku jsem vzpomínala. A jak bylo ve škole?“ stočila jsem řeč na jiné téma. Alice to postřehla, ale nechala to být. Na svých patnáct let byla velice rozumově vyspělá. A taky moc hezká. Když odcházela, za okny byla tma. „Babi, dobře se vyspi, zítra zase přijdu.“ Dívala jsem se za ní a pro sebe zašeptala: „Ještě že tě, holčičko, mám! Bez tebe by můj život neměl žádný smysl.“

Roky ubíhaly jako měsíce. Stáří mě vytrvale hnětlo a čím dál víc deformovalo. Kvůli nemocným očím jsem se musela vzdát čtení, třas rukou byl někdy tak silný, že jsem neudržela hrnek a musela pít brčkem, a byly dny, kdy jsem kvůli bolavým, oteklým nohám nebyla schopná dojít na nákup. Když jsem měla velké bolesti a nemohoucně seděla v křesle, křičela jsem: „Nenávidím tě, stáří, udělalo jsi ze mě trosku! Buď si mě vezmi, nebo mě přestaň týrat!“

Co obnáší stáří? Na to přijde každý sám
„Babi, víš o tom, že máš zítra narozeniny?“ zeptala se mě Alice, ze které se stala krásná žena. Studovala na vysoké škole a už tři roky měla vážnou známost. Pavel byl její spolužák a lepšího hocha jsem si k ní nedokázala představit. „Ano, ale dobře víš, že už je roky neslavím. Není důvod!“ Vnučka nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Dožít se osmdesáti let je hodně velký důvod!“ Tuhle hru jsme spolu hrály pět let, ale vnučka pokaždé „vyhrála“. „Když myslíš. Stejně si to nenecháš vymluvit. Ale bez Pavla sem nechoď!“ řekla jsem naoko přísně. Alice se zvonivě zasmála. Vzala jsem ji za ruku a jen tak jsme mlčely. Bylo nám dobře. Nezeptala jsem se jí, zda přijdou i rodiče. Už dávno jsem nepokládala otázky, na které jsem předem znala odpovědi. Alice se na mě podívala a zeptala se, nač myslím. Pokrčila jsem rameny. „Jak ten čas letí. A že stáří stojí za houby. Přesně tohle mi říkávala moje babička, jenže jsem to tenkrát brala jako stařecké řeči. Ale tak to asi má být. Však on na to každý přijde sám.“
 
Když vás má někdo rád, život je fajn!
Alice mě držela za ruku a v pokoji se rozhostilo ticho. Po chvíli vnučka zašeptala: „Mám tě moc ráda, babičko. Možná to nebude znít dobře, ale mám tě raději než mámu a tátu. To tys mě vychovala! Byla jsi to ty, kdo mi vyprávěl pohádky, jezdily jsme spolu na výlety, a když jsem si odřela koleno, zase jsi to byla ty, kdo mě pochoval a utišil. Děkuji ti, babičko!“ Utřela jsem si vlhké oči a chtěla jí stisknout ruku. Ostrá bolest mi to ale nedovolila. „Nemáš mi za co děkovat. Jsem šťastná, že jsi, protože bez tebe by můj život byl jenom marnost. Škoda, že jsi neměla možnost lépe poznat dědu, byl to skvělý člověk! A měl by tě stejně rád, jako já.“ Když se mě vnučka zeptala, zda jsem měla jejího dědu ráda, jen jsem tiše přikývla. Na lásku mezi mnou a mým manželem slova nestačila. Náhle Alice vyhrkla: „Babi, slib mi, že tu budeš dlouho, že neumřeš!“ Podívala jsem se na ni a i v té tmě jsem viděla, že má v očích slzy. Chtěla jsem jí je setřít, ale křeč v ruce mi v tom zabránila. Smutně jsem si povzdychla: „Tohle ti, holčičko, slíbit nemůžu.“ Alice přikývla a zašeptala: „Já vím, tak mi aspoň slib, že od sebe tu zubatou budeš odhánět, co nejdéle to půjde!“ I přes absurditu naší debaty jsme se obě rozasmály. „Dobře, slibuji!“

Ano, stáří je sice otravné a mnohdy bolestivé, ale dokud je na světě třeba jen jediný člověk, kterého máte rádi a on má rád vás, tak potom má život pořád smysl a stojí o něj bojovat!

Reklama