6221e945cac93obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

 Vendula, šéfredaktorka

59fb278dd239ecb.jpg

Asi se budeme opakovat a všechna naše vyprávění budou končit stejně. Stejně smutně. Nesouhlasíme s válečným konfliktem, nevěřily jsem, že k němu dojde. Máme obavy o budoucnost Ukrajiny i Evropy samotné. Snažíme se pomáhat, přispívat, informovat a doufat, že všechno brzy skončí… 

Co jsem zažívala do osudného 24. února? Udělali jsme si třeba výlet do Bechyně, kde se můj tatínek léčil v lázních. Výlet to byl mrazivý, ale velmi příjemný. Užili jsme si nezvykle ve třech prima lyžování ve Skiareálu Ještěd. Několikrát jsme se ještě sklouzli na bruslích. Vzali jsme dcery a synovce s neteří do Aquaparku Šutka a řeknu vám, hlídat čtyři děti ve vodě je fuška. Jedno vlezlo do bazénu s rouškou, další se šlo koupat s bankovkou v kapse, třetí dostalo samozřejmě hlad hned po příchodu a čtvrté tam pro změnu nechalo polovinu hraček, ale všechny přežily! A troufám si tvrdit, že si to hodně užily. 

IMG-4311.jpg

Příznivci Valentýnu nejsme, ale na večeři ve dvou jsme vyrazili. Degustační menu v restauraci The Artisan bylo božské, obsluha skvěle k menu napárovala víno a my si následně tajně povolovali opasky a domů šli pořádný kus pěšky.

A  pak přišel osudný zlom a probudili jsme se do dne, kdy začal nesmyslný a neomluvitelný válečný konflikt. První dny jsem byla doslova přilepená na telefonu a četla vše, co zpravodajské servery vydaly. Pak přišla fáze přispívání, třídění šatníků, chystání dek, čepic a nákupy v lékárně. Strach o moje děti se vystupňoval tak daleko, že jsem si musela sama sobě nastavit částečný detox od zpravodajství, abych se nezbláznila.

IMG-4310.jpg

V rámci psychohygieny jsem zkoukla seriál Neskutečná Anna a teď se moc bavím u Sexualní výchovy, obojí najdete na Netflixu. Jedním dechem jsem přečetla knihu Ruce houslisty od Aleny Ježkové a konečně se dostala k sociologické sondě české společnosti Slepé skvrny od Daniela Prokopa. 

Myslím na Ukrajinu. Myslím na nás všechny a přeji si mír.

Veronika, redaktorka

Veronika.jpg

V únoru jsem si konečně doléčila svoji klíční kost, kterou jsem si zlomila při lyžování. Dochodila jsem rehabilitace, které byly moc příjemné a uvolnily mi lopatku i krční páteř, kvůli čemuž mě v poslední době dost bolela hlava.

S manželem pokračujeme ve sledování seriálu Hra o trůny a už nás čekají jen dvě poslední série. Musím se přiznat, že už je to trochu zdlouhavé, mám radši kratší seriály s kratšími díly. Ale určitě to zvládnu dokoukat.

V únoru jsme se také vydali na výlet do Brandýsa nad Labem. Naší hlavní motivací byla skutečnost, že je blízko Prahy, ale rozhodně toto místo nemohu nijak zvlášť doporučit. Omlouvám se všem obyvatelům, ale působilo na mě poněkud depresivním dojmem.

red.jpg

Na konci února jsem se u příležitosti oslavy narozenin po delší době sešla se širší rodinou, se kterou jsem se kvůli covidové situaci dlouho neviděla. A bylo to moc příjemné posezení, snad jich bude do budoucna více.

Radost ze shledání následně vystřídala starost u Ukrajinu, která musí čelit ruské invazi. Od doby, co jsem se tuto zprávu dozvěděla, jsem v tenzi a ve stresu. Také jsem ale hrdá na Čechy, že pomáháme, protože sami víme, jaké to je, když nás napadne jiný stát.

Julie, redaktorka

59fb27bfb14e1jui.jpg

Ještě v polovině měsíce jsem si myslela, že letošní únor budu mít spojený hlavně se synovými pátými narozeninami. Další skvělá příležitost, jak se vidět s větší částí početné rodiny. Jenže příprava takové oslavy dá dost zabrat, takže jsem opět nestíhala a měla nervy. Syn si navíc vybájil třípatrový dort s marcipánem. Já počítala s patry dvěma, takže jsem ještě jedno vpředvečer oslavy narychlo dopékala. To ale nebylo nic proti tomu potahovat to „monstrum“ marcipánovou hmotou! Bez zkušeností a vybavení. Naštěstí se do toho vložil můj muž a ve dvou se to lépe táhlo (doslova). Přesto průběh a výsledek silně připomínal Čapkovo slavné Povídání o pejskovi a kočičce… Mně bylo do pláče, ale malému oslavenci se nakonec dort velmi líbil, takže účel splnil. A musím říct, že chutnal fantasticky.   

Radost jsme si udělali také návštěvou Trabant muzea v pražském Motole. Bavili jsme se tam všichni. Je interaktivní, takže si můžete sednout do skutečného „Tráboše“, rozpohybovat motor i mašinku nebo si zazávodit s modely autíček na dráze. Ale hlavně – zavzpomínat na tu lepší stránku socialistické minulosti a najít třeba i retro hračky našeho dětství.

Konec měsíce už tak veselý nebyl, k tomu asi netřeba víc psát. V den zahájení okupace Ukrajiny jsem nebyla schopná cokoli dělat. Těžko uvěřit, že se něco takového děje v 21. století, po všech těch zkušenostech. Kéž by se nepotvrdilo rčení, že lépe už bylo.

unor22.jpg

Adéla, redaktorka

270192540-916795285705212-1875373353383366630-n.jpg

Únor byl rozporuplný. Na jedné straně čas trávený s přítelem a v divadle, na druhé straně válečný konflikt na Ukrajině. Je to velmi těžká a neveselá doba.
V první části měsíce zasáhl covid, už podruhé. Bylo teda potřeba, abych zůstala doma na home-office a se mnou i přítel, což bylo ve výsledku vlastně docela fajn. Průběh jsme měli víceméně bezproblémový, a kromě práce byl čas i na nějaké seriály. Osobně mám ráda spíše ty starší české než současnou tvorbu. A tak volba padla na seriál „My všichni školou povinní“ z roku 1984. Líbí se mi herectví paní Medřické a paní Vránové i starší pojetí české kinematografie. My všichni školou povinní je zkrátka nostalgie.
 

Hned po skončení izolace mě čekala repríza inscenace ÚPLNÉ ZATMĚNÍ, kde za režií stojí David Czesany. Mám ten text ráda, už je proto, že vypráví o prokletých básnících Arthurovi Rimbaudovi a Paulu Verlainovi. Navíc spolupráce s Czesanym byla mým přáním už za dob studií.
uplne-zatmeni.jpg
Volného času moc nezbývalo v redakci na mě čekalo hodně článků se zajímavými lidmi, a tak jsem ta prázdná okénka hodně vyplňovala komunikací s nimi a získáváním podkladů pro práci. Načasování je pro můj život klíčové, jinak upadám do chaosu a anarchie.

V inscenaci Přelet nad kukaččím hnízdem, která bude mít v červnu premiéru v Divadle Kolowrat probíhaly převážně korepetice a podařilo se nám úspěšně postavit aranž první poloviny, a dokonce i úvodní mužský sbor. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první projíždění v prostoru, a dokonce na nové scéně, byla jsem velmi spokojená. S mužskou energií se mi spolupracuje výborně a už teď se těším na výsledek.

A divadlem byl nejkratší měsíc v roce samozřejmě i zakončen. Přesněji řečeno úspěšnou a po střechu vyprodanou reprízou SPOLU A DALEKO v Divadle U Valšů, kde jsme hráli především pro oběti války na Ukrajině, kterým jsme také při závěrečné děkovačce věnovali minutu ticha. Možná i díky tomu, že představení je o válce a to nejen té ničivé v níž se používají zbraně, ale především o té, co vedeme proti svým blízkým, jsme si začali uvědomovat, jak je důležité stát jeden vedle sebe, ale skutečně spolu a jak je třeba vážit každého dalšího dne.

WhatsApp-Image-2022-03-02-at-10.17.00.jpg

Marta, editorka

Marta.jpg

Tento měsíc začal poměrně dobře. Měla jsem narozeniny, které jsem si užila s nejbližšími, vyrazila jsem na pár túr po Praze a sledovala jsem pár zajímavých věcí na Netflixu jako Neskutečná Anna nebo Podvodník z Tinderu. Poprvé jsem se vydala na věž svatovítské katedrály, odkud je neskutečně krásný výhled. Vstupné stojí 150 Kč, schodů nahoru je víc než dost (alespoň si člověk trochu zpevní zadek) a ani tam není příliš lidí. Rozhodně doporučuji, pokud jste tam ještě nebyli.

FotoJetcrzrcz.jpg

Jeden den jsem si zajela také na večeři do vietnamské tržnice Sapa, kde jsem nemohla vynechat zastávku v mé oblíbené zapadlé restauraci s bun cha, mým nejoblíbenějším vietnamským jídlem. Mají tam nejlepší v Praze. Za 150 Kč pravdu velká nálož. Při návštěvě Sapy nikdy nevynechám ani vietnamskou kávu a domů si většinou koupím ještě čerstvě vymačkanou šťávu z cukrové třtiny, kterou tam lisují na speciálních přístrojích k tomu určených.

reerwew.jpg

Byl to takový běžný měsíc, skoro jako každý jiný, až na konec… Konec měsíce byl ale poněkud zvláštní. Začalo to tím, že jsem si na Netflixu pustila nový film Moje nejlepší kamarádka Anna Franková a následně ještě Deník Anny Frankové, u kterého jsem probrečela celý konec a v hlavě mi proletěla spousta myšlenek o tom, jak vlastně v dnešní době lidé řeší spousty blbostí a tihle lidé bojovali v koncentračních táborech o přežití a bylo jim pravdu jedno, jaké mají zrovna například pohlaví. V myšlenkách mi plynulo, jak jsem ráda, že žiju v téhle době, kdy žádná válka není…

Děsivější bylo, když jsem se ráno probudila a všude na internetu byly zprávy o válce z Ukrajiny. Docela mě z toho zamrazilo, protože jsem poslední dny kromě Anny Frankové koukala i na další dokumenty o druhé světové válce, které jsem našla na Netflixu. Neměla jsem přitom ani ponětí, že se kousek od naší země chystá něco takového. Jako bych se nevědomky napojila na nějaké kolektivní vědomí…  
 
Z téhle situace, která se děje na Ukrajině, mě mrazí a je mi nesmírně líto všech, kteří přišli o své domovy a ještě hůř, o své blízké. Doufám, že vše brzy skončí… Jsem pyšná na to, jak se většina světa semkla a snaží se pomáhat, stojí při ukrajinském lidu. Na druhou stranu si stále, a teď ještě více, vážím toho, že se něco takového naděje v naší zemi.

FotoJzet.jpg

Sledujte nás také na našem Instagramu @ZENA_IN.CZ.
Pokud vás zajímá, co nás bavilo předešlé měsíce, všechny články najdete kliknutím na #CO BAVILO REDAKCI.