Vendula Kubalíková, zástupkyně šéfredaktora

Možná jste si všimly, že jsme pozměnily titulek, protože tento březen si asi všichni budeme pamatovat. Zažíváme něco, co ještě nikdy před tím ne a každá z nás to určitě zmíní.

Foto: Fashion Stars Night

Počátek měsíce sliboval mnoho akcí. První z nich byla výroční Fashion Stars Night, kam mě pozvala naše módní guru Marie. Přehlídky se uskutečnily v prostorách Pražské křižovatky a celý večer byl hrozně povedený. Krásné modely, zajímavé prostory, skvělá společnost v podobě kamarádky Radky. Prima holčičí večer. Druhý den zavřeli školy a další kroky už znáte.

O tom, že volný čas trávíme na rodinné chalupě, jsem psala mockrát a ještě před vyhlášením nouzového stavu jsme se rozhodli přestěhovat do naší roubenky. A od té doby žijeme vesnickým životem. V chalupě máme čtyři děti (naše dvě holčičky a synovce s neteří), dopoledne mají dvě nejstarší vyučování, já video online poradu s redakcí, do toho vaříme, nakupujeme, topíme a snažíme se nezbláznit z dětí, které to prožívají po svém. A jsou horší dny a lepší dny, to když nesněží, ale svítí slunce a my si užíváme na zahradě. „Osobní volno“ se smrsklo na nulu, i když občas si s manželem vlastně urveme půl hodinu pro sebe a jdeme si zaběhat. Ale zpestřujeme si to jak to jen jde. Třeba narozeniny naší Františky.

Nejsilnějším zážitkem byl poslech knížky Vrány od Petry Dvořáková. Silné, tíživé a rozhodně ne veselé. Tahle audiokniha mi zůstane pod kůží dlouho.

Veronika Bulánková, redaktorka

Tak březen. Ten tedy moc fajn nebyl. Na začátku to ještě vypadalo slibně, ve druhé polovině se to všechno jaksi nějak zvrtlo, ale o tom vám asi nemusím nic dlouze rozepisovat. Žijeme v tom všichni. Na březen jsem měla v diáři naplánováno spoustu akcí, pracovních i soukromých. Chystala jsem do kina, do divadla, ke kosmetičce, k zubaři, na reportáž do školy, a dokonce i na výlet do Itálie, který jsem dostala k svátku. Jenže když si člověk dělá plány, ten nahoře se jen směje. Nakonec jsem stihla jen zlomek, konkrétně představení nových kolekcí značek CCC, Kara a Pietro Filipi a uvedení nového foťáku od Instaxu a vernisáž výstavy Dechem, kterou bych vám doporučila, ale momentálně se na ni z pochopitelných důvodů nedostanete.

A teď už třetí týden sedím doma a snažím se nepropadat trudomyslnosti, i když je to těžší a těžší. A aby nedošlo k mýlce, se všemi zákazy samozřejmě souhlasím, jen to prostě člověka zamrzí. Mám ale taky obrovské štěstí, že můžu pracovat i z domova, a to mě drží nad vodou. Abych se každý den alespoň trochu nadýchala čerstvého vzduchu, chodím ráno v sedm třicet běhat. S rouškou to sice není nejpohodlnější, ale je to alespoň malá radost.

Tak trochu taky chytám deprese z lidí, co jsou tak činorodí. K uklízení skříní nebo mytí oken se totiž nějak nedokážu dokopat. Navíc když v Praze umyju okna, za den jsou kvůli smogu zase jako před umytím. Ale dost už stěžování. Přeju všem pevné zdraví, to je stejně to naprosto nejdůležitější. Přečkáme to a zase bude líp.

Julie Hájková, redaktorka

Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem. Jak moc je to letos trefné a mnohoznačné! Nejen že si s námi pohrávalo aprílové počasí střídáním teplot, ale do příbytků nás zahnal i … však vy víte. Už to slovo, stejně jako třeba „rouška“, „první linie“, „karanténa“ a podobné současné evergreeny, nemohu ani slyšet. Asi to máte podobně. Čeho si ale naopak teď o to víc vážím, je život v malé vesnici, daleko od všeho toho šílenství. A taky obrovské zahrady, kam mohu děti vyhnat bez zakrytých úst a nosu (což beztak moc dlouho nesnesou). Jako by se ani žádná epidemie nekonala. To je balzám na duši a kolem probouzející se flóry je pořád co dělat. Ale zase bych lhala, kdybych tvrdila, že se mě současná situace a strach o blízké nedotýká. Chce se mi napsat, že za měsíc to snad bude lepší, ale sama tomu moc nevěřím. Tak si držme palce, ať to domácí vězení ve zdraví přežijeme.

Karolína Waberová, redaktorka

Zdá se, že by mohlo být těžké psát o tom, co mě poslední dobou bavilo, když jsem většinu času zavřená doma. I přes to se ale stále najde každý den plno aktivit, kterými se zabavím. Nenudím se ani minutu z celého dne. Kromě práce, které je pořád více než dost, jsem konečně našla čas třeba na čtení knih, které jsem odkládala. Momentálně je to jedna o základech exponování a také kniha Kdo ví, kde zítra budu. Jde o dlouhý rozhovor s novinářem Tomášem Etzlerem. Hranice jsou sice zavřené, ale díky této knížce se podívám do Ameriky i Asie.

Kromě toho pomáhám a apeluji na každého, aby pomáhal také, i na vás! Abych neseděla jen doma, sedám často do auta a jezdím do kousek vzdáleného lesa, kde se jen tak procházím a dýchám čerstvý vzduch. Nikoho kromě zvěře nepotkávám, takže si můžu odpočinout od roušky. Doma dopřávám péči svým pokojovkám, vařím, třídím věci, uklízím, koukám na Netflix nebo hraji hry na Xboxu. Nejvíc mi vadí, že se nemohu vídat s rodiči a prarodiči. Jinak jsem ráda, že jsem na tom na rozdíl od jiných, ještě stále dobře.

Marta Kratochvílová, editorka

Březen jsme započala u rodičů. Tehdy bylo konečně krásně, vyrazili jsme na procházku a ještě jsme netušili, jaká to bude později vzácnost. Tehdy jsme ani neměla tušení, že je pak dlouhou dobu neuvidím. Měla jsem v plánu přijet za dalších 14 dní. Jelikož patří moje rodiče věkově k ohroženější skupině, respektive ke skupině seniorů, rozhodla jsem se za nimi během pandemie nejezdit. Nerada bych je ohrozila. Člověk přece jen neví, co může v metru v Praze nebo někde v obchodě chytiti, zda není jen přenašečem.

 
Když ještě bylo začátkem března vše „normální“, stihla jsem i trochu kultury. S kolegyní Veronikou jsme se byly podívat na vernisáži výstavy Dechem, kde svá díla představil fotograf Martin Stranka. Den na to jsem si zastřílela v Prague Armory z pořádných zbraní. Byl to zajímavý zážitek, ale raději zůstanu u vzduchovky. Z těchto zbraní mám opravdu respekt. Divila jsem se, že se Sárou Sandeva nebo Minkou Leovou tyto zbraně jako ženy vůbec uneseme a při zmáčknutí spouště nás neodhodí.


S Veronikou Bulánkovou jsme byly také na představení nového foťáku Instax. Na akci probíhala soutěž, díky které se dal fotoaparát vyhrát. A my měly obě štěstí. Skončily jsme na prvním a druhém místě ze tří výherních. Pak jsem absolvovala ještě slavnostní otevření druhého prostoru a showroomu kavárny Chloé, módní přehlídku Fashion Stars Night a akci, kde byly představeny nové produkty od Rowenty. To byl konec společenských akcí v měsíci březnu. O pár dní později se začaly rušit akce, zavírat školy a další. Ještě poslední víkend, než začalo platit nařízení o zákazu konání akcí nad 100 lidí, jsem s kamarádkou stihla zajít do kina na dokumentární film V síti.


Druhou polovinu března jsem jako většina lidí strávila doma, s výjimkou pár zdravotních vycházek do přírody nebo do obchodu. UVe volných chvílích se snažím zdokonalovat své kulinářské umění, cvičím, uklízím, pracuji z domova. Asi jako většina lidí. Nudit jsme se ale ještě nezačala, čehož jsem se docela bála. Pořád mám co dělat. 

Zajímavosti ze zákulisí redakce najdete také na našem Instagramu @ZENA_IN.CZ
Pokud vás zajímá, co nás bavilo předešlé měsíce, tak všechny články najdete kliknutím na #CO BAVILO REDAKCI

Reklama