Do posledního dílu jsem se pokusila shrnout to, na co jsem sama narazila v praxi:

Já nechám dítě doma, dokud se to nepřežene!

To by se vám nemuselo vyplatit. Dítě musí ze zákona chodit do školy a vy je nemůžete nechat doma neomezeně dlouhou dobu - jinak se vystavujete trestnímu postihu. Kromě toho to nemá žádný smysl. Jakmile je do školy vrátíte, celá situace se zopakuje. V krajní nouzi vám může pomoci návrh na dočasnou ústavní péči v některém stacionáři. I když je to opatření opravdu krajní nouze, může být jediné možné. (Mluvím z vlastní zkušenosti.) Navíc domácí izolace dítěte narušuje jeho sociální vazby a snižuje jeho beztak nízké sebevědomí. I kdyby se vám povedlo časem změnit školu, s největší pravděpodobností dojde k recidivě potíží.

Jak je to se změnou školy?

Je jen jediná škola, která má povinnost vzít vaše dítě do stavu. Je to tzv. škola spádová, obvykle nejbližší vašemu bydlišti. V jakékoliv jiné škole záleží pouze a výhradně na rozhodnutí ředitele přijímající školy! Nedělejte si ovšem iluze, že vás přijmou s otevřenou náručí. Zejména pokud má vaše současná škola máslo na hlavě, bude se přestupu bránit zuby nehty a protože se školy o důvodech přestupu vzájemně informují, je vaše šance poměrně malá. Neexistuje žádná instituce, která by změnu školy mohla nařídit nebo předepsat.

Jakou školu mám vybrat?

Pokud jste ve fázi, kdy jste kontaktovali pedagogicko-psychologickou poradnu nebo vaše dítě prochází socioterapií, obvykle vám školu doporučí odborníci sami. Máte-li možnost školu navštívit, všímejte si hlavně: jsou-li děti pod dozorem i na chodbách, je-li v hodinách klid nebo hluk, kolik dětí je během vyučovací hodiny na chodbě. Prostudujte si i školní a klasifikační řád.

A jakou třídu?

Pokud jde o velikost třídy, existují dvě teorie. Jedna praví, že čím menší třída, tím lepší přehled a tedy i větší šance pro podchycení podobných jevů, druhá praví, že ve velké třídě se vytvoří několik soupeřících skupin, které na sebe vzájemně žárlí a tím korigují svoje chování navenek. Pak je vysoká pravděpodobnost, že některá ze skupinek zasáhne ve prospěch napadeného dítěte a šikana se nerozvine. Moje osobní zkušenost byla taková, že syn byl šikanován ve třídě o dvaceti dětech, zatímco ve třídě o dvaceti pěti dětech potíže neměl.

Jak probíhá terapie a co se od ní dá čekat?

Jediné, co se dá říct určitě, je to, že terapie bude dlouhodobá. Jestli bude i úspěšná záleží do značné míry na tom, jak se odborníkům podaří navázat kontakt s dítětem. Terapie je individuální - s obětí i s agresorem (v počátečních stadiích šikany potřebuje někdy agresor terapii mnohem víc než oběť) a skupinová - s celou nemocnou třídou. Léčba samotné oběti nemá valný smysl, protože vina není na její straně.

Je vůbec šance šikaně zabránit?

Ano, je. Vraťme se zpátky k našemu příběhu. Kdyby učitelka nerozhodla ukvapeně a řekla po pravdě, že v dané situaci nemá dost informací, a šla pro jistotu za dětmi až do tělocvičny, měli by agresoři o čem přemýšlet a ostatní děti by viděly, že jejich chování nemělo žádný smysl. Příští pokusy o Pavlíkovo šikanování by zmařily samy - žádné dítě nemá chuť si vykoledovat zostřený dozor! Pohlazením Vojty však byly děti ujištěny, že být zlý se vyplácí a neměly žádný důvod proti dalšími týrání Pavlíka zasahovat.
Takže pro rodiče: někdy je žádné rozhodnutí cennější než rozhodnutí špatné. Nechtějte po učitelce, aby řešila všechny problémy za každou cenu. Chtějte po ní ale, aby problémy evidovala a okamžitě vám je hlásila - ať už vás infomuje formou SMS, telefonátu, mailem...a vážnější věci zapisovala do třídní knihy. Jen tak se můžete společně dobrat k pravdě!

        
Reklama