Se svojí první cigaretou jsem vyfocená v 5ti letech, na sobě puntíkatý plavečky a v puse žváro. Rodiče se tomu asi náramně smáli. Když jsem byla starší, chodila jsem s bratrancema na chatě kouřit do lesa na obrovskou borovici, pak mě cpali kyselejma jabkama, aby to ze mě nebylo cítit, a oni jako starší nedostali na zadek. Na střední škole mě bravurní zacházení s cigaretou zachránilo od pádu ze schodů, zničeného oblečení a slovních urážek. Šikana jak vyšitá. 12 let jsem kouřila  krabičku denně,  pokud se někam šlo, i více. Oběhnout blok se psem a zapomenout přitom cigarety doma byla katastrofa, nemohla jsem bez nich nikam vyjit ani na chvilinku, stále mi chyběly. A tak to šlo dál a dál, až jsem si uvědomila, jak strašně mě to omezuje. Chtěla jsem kouření alespoň omezit, když víte, že vám jede za minutu autobus a stejně si zapalujete, tak už není asi něco v pořádku. Dopracovala jsem to tak daleko, že jsem cigarety típala po pár šlucích, nechutnaly mi, ale stále mě něco nutilo zapalovat si další a další. Rok mi trvalo, než jsem si to všechno srovnala v hlavě, co mi kouření dává a co bere, sama od sebe jsem kouření omezovala, až jsem přestala úplně. Přes rok jsem si nezapálila a věřím, že už nikdy nezapálím.
Prostě nechci.
Je to jedna z věcí, za kterou si opravdu vážím sama sebe, došla jsem si k ní úplně sama.


Hederahelix

Milá Hederahelix,
co dodat, sama jste to vystihla nejlépe závěrečnou větou a já vám přeji hodně síly, aby to tak zůstalo navždy...

Reklama