„Mám pocit, že se v poslední době ve svém životě docela plácám. Ukončila jsem vztah, změnila práci, začala nový vztah, vycestovala do zahraničí a koupila si gauč. Myslela jsem si, že víc tlustých čar a změn už ani udělat nemohu. A tak trochu jsem doufala, že mě posunou dál, že si oddychnu, naberu nový směr, budu šťastná po boku člověka, který chce být šťastný se mnou. Ale tak nějak se mi to nedaří. Sice jsem něco ukončila, ale zapomněla jsem si s sebou přibalit to podstatné – svoje srdce...,“ vzpomíná Veronika.

Verča žila se svým bývalým partnerem osm let. Byla přesvědčená, že našla muže na celý život, chlapa, který ji podrží i v těch nejhorších situacích a bude stát vždy vedle ní. Sedm let bylo prý téměř bez mráčku. Osmý rok přišla krize, kterou pár neustál.

„Nevím, čím to bylo, ale najednou jsme si přestali z ničeho nic úplně rozumět. Oba jsem se na 100 % zavázali své práci a zapomněli, že vztah nemůžeme budovat na tom, že se občas potkáme večer u televize, u níž oba usneme. A tak jsme se rozhodli, že raději budeme šťastní každý zvlášť, než být nešťastní spolu,“ vzpomíná Veronika a dodává: „Pro mě to ale byla ta největší chyba. Lituji toho, že jsem za nás nebojovala.“

„Už je to skoro rok od našeho rozchodu, a přestože jsme s mým bývalým stále občas v kontaktu, snažíme se žít oba normálně a samostatně. Alespoň já se o to tedy snažím. Dokonce už pár měsíců randím s jedním klukem, který by mě na rukou nosil. Mám ho ráda, ale už teď vím, že mu nikdy ze sebe nedám to, co jsem dala Lukášovi. Nikdy ho nebudu milovat tak, jako jeho. S tím rozchodem jsem opustila i kus sebe.“

„Co s tím? Jak udělat ještě tlustší čáru, odmilovat se a fungovat bez věčné myšlenky na to, jaké to mohlo být, jak jsem se měla zachovat nebo co jsem ztratila?“

Také si přečtěte:

Reklama