O lidech

Novozélanďané jsou nesmírně příjemní a přátelští lidé, a kromě spousty jiných kladných vlastností mě na nich zejména potěšila perfektní znalost angličtiny. J

Všichni jsou v pohodě – díky tomu je radost něco zařizovat, nakupovat, řídit ... prostě hladina stresu je o poznání níž než v Čechách.

Všechno funguje – cokoliv je domluveno, ať už mailem nebo telefonicky, vždy bez výhrad platí, nestane se, že smluvený odvoz nepřijede nebo smluvený hotel má obsazeno.

Málokdy potkáte formálně oblečené nebo formálně se chovající lidi, i na relativně důležitých místech pracuje obyčejný chlápek v tričku.

Déšť obyvatele zajímá až ve chvíli, kdy neuvěřitelně leje, při jakékoliv nižší intenzitě všichni déšť ignorují a běžný turista v pláštěnce si připadá jako marťan

Důvěra v poctivost všech lidí je až dojemná, mnoho věcí se platí do schránek důvěry, na stany se nevěší žádné papírky o zaplacení, kdybychom chtěli, zcela snadno jsme mohli bydlet měsíc zadarmo, ale důvěra se nedá zklamat. J

Obyvatelstvo je soustředěné na několika málo místech a celé rozlehlé oblasti jsou liduprázdné

 

O přírodě

Všechno je hrozně zelené, svěží a šťavnaté - jak by taky ne, když pořád prší.

Všude narazíte na spoustu zvířat - ovce, krávy, lamy, srny, tuleně, koně, tučňáky. Jediné zvíře, které jsme za celou dobu nepotkali, je pes ... prostě pro mě země zaslíbená.

Příroda je krásná a nesmírně rozmanitá - vysoké hory velmi podobné Alpám, fjordy jako v Norsku, dlouhatánské písečné pláže jako v Karibiku, bublající bahna a sirná jezírka, ale alespoň pro mě příroda postrádala omračující jinakost Jižní Ameriky.

Jižní ostrov je plný blankytně modrých vodních ploch: Jezera jsou obrovská, a proto je také Novozélanďané zhusta využívají jako zdroje energie.

Voda je až na termální koupání vesměs studená - moře je oceán a jezera jsou ve valné většině v chladnějších horských oblastech.

 

O řízení auta

Jízda vlevo není až tak nesmyslná, jak se může zdát, jde prostě o konvenci, na kterou si člověk překvapivě brzy zvykne – jen to stírání místo blikání (prohozené páčky) dá trochu zabrat.

Jako chodec si našinec nezvykne asi nikdy, zakódované dívání nejprve doleva jsme se za celou dobu neodnaučili, a riskovali tak při každém přecházení život.

Pro větší komfort je dobré auto s automatickou převodovkou, ale nakonec jsme zjistili, že ani manuální řazení levou rukou není problém.

Provoz je ve větších městech rušnější, ale na 90 % silnic malý až nulový.

Řidiči jsou velmi slušní a chápaví, občasné řazení tupých cizinců doprava berou s humorem.

Problémem jsou unsealed roads (nezpevněné cesty), v určitých místech je jich opravdu dost a jízda po nich je zprvu dobrodružná, později vyčerpávající a pomalá.

Kdo se bojí řídit v serpentinách, neměl by řídit vůbec, případné problémy se zvládáním auta v zatáčkách se upraví po projetí první tisícovky zákrut.

4WD auta na Zélandu rozhodně nejsou frajeřina, ale v některých místech holá nutnost.

Vše je zařízené pro auta, benzín je mnohem levnější než u nás, všude se dá autem dostat, všude se dá zaparkovat a kromě úplných center největších měst je parkování zcela zdarma.

Předpisy se berou velmi vážně, ale jízda stovkou po rovné liduprázdné silnici je psychicky opravdu namáhavá, protože noha na plynu má stále tendenci přidupnout víc, než je povoleno.

 

O počasí

Na Zélandu prší a fouká a svítí sluníčko a je azúro a honí se mraky a je azúro a prší a fouká – to je stručný popis jednoho dne... Počasí je hodně proměnlivé, jen jediný den nám kompletně propršel, ale minimálně jednou za den (nebo noc) pršelo snad pokaždé.

Když fouká vítr tak opravdu FOUKÁ - viz nezapomenutelná noc ve Wellingtonu, kdy jsme půlku noci drželi tyčky od stanu, aby nám náš metrový stan neležel na nohou, a druhou půlku jsme už byli tak vyčerpaní, že jsme spali i se stanem na nohou.

 

O cestování

Cestovat jinak než autem případně stopem je šílenost, veřejná doprava funguje hodně sporadicky, autobusy jsou drahé, vlaky nejsou příliš rozšířené.

Bydlet jinak než ve stanu je šílenost: všechny hotely, hostely, penziony, ubytovny ... prostě postele v naprosté většině případů hlásají obsazeno a je nutné si je předem rezervovat, což hrozně omezuje.

Balení mokrého stanu není příjemné, ale od dvacáté noci dál už nám to ani nepřišlo. Stan byl mokrý nejen zvenku od deště, ale většinou také zevnitř kvůli rozdílům teplot.

Servis pro cestovatele je dokonalý - informační centra, brožury, ukazatele – to všechno je stále k dispozici, Lonely Planet ovšem také hodně pomůže.

Kempy jsou fantasticky zařízené, sušičky nepostradatelné.

 

O Češích a Novém Zélandu

Čechy potkáte téměř všude, jsou v kempech, na trecích, v muzeích.... Jsme opravdu národ cestovatelů, a to je prima zjištění.

Jeden Čech, Gotfried Linden, rodák z Plzně, má na Zélandu svou galerii v národopisném muzeu. Přijel na Zéland v roce 1840 a proslavil se malbami Maorů. Jeho kuráž k cestě na tehdejší konec světa je ohromující.

Pán prstenů asi všechny Čechy pobláznil, protože se o naší cestu zajímá neuvěřitelné množství lidí. Zéland je asi cestovatelským snem většiny Čechů. Všem bych přála, aby si ho splnili.

 

A nejsilnější dojmy ?

Teplá zem v kempu v Rotorue, vítr ve Wellingtonu, majestátní hora Mount Cook, překrásné alpské rostliny, sytá zeleň pastvin, divoké moře...

Bylo by toho asi ještě víc, ale nejsilněji na mě zapůsobili místní lidé. Ještě nikdy jsem se nesetkala s tak milými a pohodovými lidmi, kteří každému rádi poradí a pomůžou. Škoda, že je Zéland tak daleko. Je to země, kde bychom rádi žili svůj život, a ne kvůli horám, lesům, moři, ale právě kvůli těm krásným a dobrým lidem, se kterými byla radost se potkávat.

 

 

Podrobnější údaje pro potenciální cestovatele včetně praktických rad, deníku z cesty i fotek najdete snad už koncem března na připravované webové stránce. Zájemci můžou autora kontaktovat o adresu.

Medvěd

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ