Neratov je malá vesnička v Orlických horách, skoro na konci světa, kde hranici s Polskem tvoří řeka Divoká Orlice. Neznám krásnější místo pod sluncem.

Strávila jsem tam nezapomenutelných 26 let prázdnin a dovolených. Zcestovala jsem téměř půl Evropy i Ameriky, ale tohle místo bude navždy mému srdci nejbližší.

V paměti mi na předním místě zůstávají dva kopce, poseté prostými chaloupkami, úzká, prašná cesta mezi nimi, průzračně čistá voda v Orlici, plná pstruhů, lipanů, vranek a zlatě se třpytících slídou protkaných kamínků. Vzduch vonící svěže a omamně, lesy plné borůvek, malin, lesních jahod a hub. V každé chalupě vidím její původní obyvatele, ne ty, kteří přišli po nich, protože ti přetvořili původní  neratovský starodávný duch na novodobý fenomén. 

Starého pana Kreuzla, starousedlíka, Němce, kronikáře  vesnice a truhláře, který nám v zimě na počkání opravoval zlámané lyže a provázel to slovy: "Ja, ja, no ja, Ich mache das sofort..."

Stařičkou paní Kabeláčovou, jak schází pomaličku v modrých teplácích dolů kopcem, nesouc svoji oranžovou kabeličku s brýlemi a velikým klíčem, kterým každou středu otvírala obrovské vrzající dubové dveře místní knihovny. Žádné knihy už mi nikdy nebudou vonět tak lahodně, jako ty plísní a bůh ví čím ještě načichlé neratovské.

Vidím tutéž babičku ještě o mnoho let později, jak se opět pomaličku šourá po prašné cestě dolů vesnicí do knihovny, ale to již nebyla středa, ale úplně jiný den a jí se to již v hlavě vše pletlo, bylo jí notně přes devadesát, a potom nám umřela a s ní odešel navždy kus Neratova...

Žádný pošťák nedoručí lépe a srdečněji dopis než pan Svoboda, rozšafný, podsaditý muž s barytonovým hlasem, objíždějící chalupy na svém velikém, starém, černém  motocyklu značky SACHS.  Na moji maminku vždy volal paní Sidónie, jmenovala se Zdenka, a tatínkovi říkal Józef. Spolu si pak každé odpoledne zavdávali malinkou štamprličku JAKAMARUSU, což byla sladká bylinná kořalka výborně odporné chuti. V jiných chalupách si pan pošmistr Svoboda podle mne zavdával jistě ještě jiné medicíny, protože jsme ho často viděli  v odpoledních hodinách podřimovat v příkopu a jeho SACHS spal věrně vedle něj. Načerpávali  sílu na cestu domů.    
        

V zimě  zase vidím velikého vlčáka, jak táhne saně plné nákupu, a za ním se plahočí  do sněžnic obutí stařenka se staříčkem. Mají před sebou 2 km cesty do vrchu většinou neušlapaným sněhem. Těžko k uvěření, že?      

V dolejší části vesnice bydlela baba Nová. Byla hubená jako párátko a plná energie, ale také jedu. Proto jsme ji neměli rádi. Věčně peskovala svého 2metrákového manžela, který si díky své váze u nás vysloužil přezdívku Bagoun, a pomlouvala všechny v celé vesnici.
Byly to negativní postavičky, ale slušelo se s nimi vycházet po dobrém, protože Bagoun byl starostou vesnice. Z téhož důvodu jsme byli s bráchou nuceni jim pomáhat, takzvaně dělat sena, což obnášelo hrabat, pohrabovat a  obracet čerstvě pokosené nekonečné louky a potom zase hrabat, obracet, hrabat a kupit a a a . . .
Domů jsme se vraceli s úpalem, rozlámaní jako zbití psi a poškrábaní na celém těle. V ruce jsme si ovšem nesli výslužku, která čítala 10 domácích vajec a 2 l čerstvě nadojeného mléka od jejich kravičky, pro kterou jsme se vlastně tak dřeli.  Dobrým vztahům bylo učiněno zadobře.
    

Dnes bych z donucení neudělala nic, babě Nové bych do očí řekla, co si o ní myslím a ať si najme brigádníky, a vůbec. Ale to jsme o 40 let dále.

Jedno je však jisté. Ačkoliv si žiji velmi dobře, mám své skoro luxusní auto, svůj vlastní byt, svoji chalupu a jiné  výdobytky, které jsem si pořídila z práce svých vlastních rukou, stýská se mi po rodičích, prostých jídlech, vzduchu vonícím ozónem a hlavně po starém dobrém Neratově.


Pro potěchu Vaší dušičky

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY