Dobrý den. Tak posílám svůj příběh.

Otěhotněla jsem ihned po vysazení antikoncepce a již za čtrnáct dní mi vyšel pozitivní těhotenský test. Pak nastaly problémy: miminko nebylo na ultrazvuku vidět, pak že je to mimoděložní a po těchto problémech hned na začátku jsem se najednou ocitla ve třetím měsíci, ani nevím jak.
Pak jsem to musela říct rodičům, kteří z mého, dnes již bývalého partnera, moc nedšení nebyli. Táta jen pronesl směrem k mojí mámě: „A ty sis myslela, že to nemůže být horší.“ Ale zkousli to a za to jsem jim vděčná. Pak jsem si užívala těhotenství, chodila do práce a úspěšně hubla. Není to překlep. Já opravdu hubla. Za celých devět měsíců jsem zhubla o deset kilo a z porodnice odcházela jediná bez nadváhy. Ale to předbíhám. S tím, že jsem hubla se trápili i doktoři, a tak jsem ležela v nemocnici. A při jednom ultrazvuku mi řekli, že mám miminko moc velké, a tak se najednou začal měnit termín porodu. A v osmém měsíci jsem jen věděla, že porodím někdy v lednu 2003.

Pak přišel 15. leden 2003 tři hodiny ráno a mě probudila hrozná rána. Měla jsem v tu chvíli pocit, že mi někdo prokopl břicho, ale v tu samou chvíli jsem ležela ve vodě. Hned mi došlo, že mi praskla voda a tak jsem se otočila na přítele a budím ho. „Co blázníš, jsou tři ráno. Já nikam nejdu.“ A než jsem mu stihla říci, že rodím, tak spal dál. Dalo mi hodně práce, než jsem mu vysvětlila, že rodím a vtip to není. Ale ve čtyři ráno jsem už byla na příjmu na porodnici. Přivítala mě tam moc milá sestřička slovy: „Máte vložku? Musím nějak zjistit, jestli Vám praskla voda, a nebo je to něco jiného.“ Vzhledem k tomu, že je to moje první dítě, tak jsem na ni vyvalila oči. A dodneška marně přemýšlím, co by to asi tak bylo, když jsem měla mokré kalhoty od shora až dolů.
Pak následovala vyšetřovna a pak pokoj pro čekanky. Tam se mnou ležela paní, spíš holka, a když mi řekla, že je tam již od pondělí (byla středa), protože má kontrakce, tak jsem div neutíkala domu. Celé dopoledne jsem se tam už tak nudila, že jsem nabídla sestřičce, jestli nechce s něčím pomoct. Koukala na mě, jako když jsem se zbláznila, a pak jen pronesla: „Ono Vás to přejde." Ale asi to někomu řekla, a tak mi po dvanácté daly kapačku na urychlení porodu. Už ve tři hodiny jsem měla kontrakce po třech minutách a do hodiny po dvou. V pět hodin se na mě přišel podívat doktor a povídá mi: „Pořád nejste dost otevřená. Musíte dýchat, jako když chodíte běhat.“ Já na něj už jen naštvaně vykřikla: „Já běhat nechodím.“ Vyvalil na mě oči a zase odešel neznámo kam. A tak jsem tam ležela do devíti do večera a pak už se mě zželelo sestry a řekla, ať zkusím zatlačit. Zatlačila jsem a cítila, jak hlavička klesá, pak už to šlo rychle. Zavolala doktora a ten přišel jen na konec. Ani mě nestihla nastřihnout. Řekl mi, ať zatlačím, a asi proto, že na mě celou dobu sra…, tak jsem ho i já posr…. Ale ve 21:03 se mi narodil krásný chlapeček 3,350 g a 50 cm. 

Měl sice velkou modřinu přes celou hlavu. Jak se chudák hnal ven a musel na tu cestu koukat, protože se narodil čelem. Ale určitě to stálo za to čekání i za tu bolest. A chci říct, že se to dá vydržet, člověk, spíš ženská si musí říct, že to vydrží každá, tak proč bych já byla výjimka. A po pravdě. Vím dnes, že to bolelo. Jenom si říkám víc by mě bolelo, nemít doma mé vytoužené miminko.  

Krásný den přeje Ferum (Petra)

----------------------------

Milá Ferum.... Díky za krásné vyprávění....

Reklama