Co bavilo redakci v lednu

Vendula Kubalíková, zástupkyně šéfredaktora

Leden začal nepříjemnou rodinnou hádkou, ze které jsem se dostávala dlouho. Ale alespoň jsem si v sobě mnoho věcí ujasnila. Zbytek měsíce mi to ale vynahradilo spoustu zážitků.

Vyrazili jsme na tradiční setkání s mými kamarády z německého Heidelbergu, kde jsme kdysi společně studovali. A i přesto, že je to letos se sněhem bída, prolyžovali jsme víkend v Orlických horách.

Pomalu jsem ani nevybalila kufr z hor a volal mi strýc, že teta je nemocná a za tři dny mají odlétat do Maroka a jestli netuším, kdo by rád vyrazil místo nich. Moc jsem neváhala a oznamovala manželovi, že v sobotu ráno letí z Lipska se starší dcerou za dobrodružstvím. Následující den mne napadlo dokoupit zájezd i pro mne a mladší dceru a už se balilo do Afriky. Maroko jsme kdysi procestovali s manželem od Casablanky po Vysoký Atlas s batohy na zádech a rádi jsme se sem po letech vrátili. Cesta s kojencem byla dlouhá, letiště, čekání, docela dlouhý let, čekání, cesta autobusem, ubytování, ale pak jsme si ten týden v Agadiru užili. Procházky po pobřeží, hraní si v písku, sbíraní mušlí, trocha koupání, spánek, výborné jídlo, knížky, hraní karet, návštěva místní maličké zoo i velkého tržiště... Moc příjemné to bylo. A Matylda to zvládla skvěle. Dokonce se jako jediná z celého letadla podívala do kokpitu letadla a od letušek dostala na památku diplom za svůj první let v životě. Škoda jen, že si to nebude pamatovat.

Po marockém výletě nás čekal ještě jeden. Naše pražská babička se po operaci zotavuje v Mariánských lázních, a aby se jí nestýskalo, bylo třeba ji obšťastnit návštěvou. Město se nám moc líbilo, ale nepřálo nám počasí a celý víkend nám propršel. Budeme se sem muset ještě jednou vrátit.

Konečně se mi podařilo dostat se k „novince“ od Simona Mawera. Pražské jaro jsem přečetla na dovolené a přidala ještě Tři ženy od Lisy Taddeo. 

Veronika Bulánková, redaktorka

Pro mnoho lidí je leden novým začátkem, ale já na to moc nevěřím. Podle mě je jedno, jaký je měsíc, rok i den, začít se změnou je možné kdykoli. Já ovšem nic moc v lednu neměnila a jela jsem si ve svém obvyklém pracovním i soukromém režimu.

Na začátku ledna jsme se jeli podívat do muzea Škoda v Mladé Boleslavi. Přestože nejsem automobilový fanoušek, výstava automobilů z různých období byla zajímavá. Stejně tak procházka po klidném městečku.

Absolvovala jsem také řadu zajímavých rozhovorů. Ať už to byla nadaná tanečnice, moderátor Leoš Mareš, agentka, která zastupuje herce, nebo herec a zpěvák Richard Krajčo.

Co se týče kulturního vyžití, podívala jsem se na slavnostní premiéru filmu Případ mrtvého nebožtíka a zavítala jsem i do Divadla Bez zábradlí na představení Kdes to byl(a) v noci. K Vánocům jsem si totiž přála hlavně kulturu, takže jí teď postupně budu čerpat.

Komedie s Rudolfem Hrušínským, Ljubou Krbovou nebo Danou Morávkovou byla příjemná a pobavila. Svým skvělým hereckým výkonem mě překvapil Zdeněk Žák, který celé představení táhnul.

Julie Hájková, redaktorka

Sotva jsme s dětmi přivítali nový rok exotickým, kokosovým přípitkem, už to bylo tady. Moje „miminko“ začalo chodit do školky. K tomuto kroku jsem se odhodlávala od září. A musím přiznat, že to bylo tak náročné, jak jsem očekávala. Konalo se slzavé údolí. Tedy, abyste rozuměly, nebyl to syn, kdo potřeboval balíček kapesníčků. Ten vběhl do třídy jako by se nechumelilo a hned si začal hrát. Ani na rozloučení s maminkou neměl čas. Já za to tedy byla nesmírně vděčná a upřímně litovala jinou maminku, která slzy neudržela už v šatně. To když jí musela plačícího chlapečka z náručí vzít paní učitelka. Nevěřily byste, jak se to dopoledne neskutečně vleklo. A to ticho doma! Najednou mi nepřipadalo vůbec úžasné. Hádejte, kdo si po obědě přišel vyzvednout své dítko jako první… Už si ale pomalu zvykám. Pomalu, protože týden docházky vždy vystřídal týden s rýmou a kašlem. Chřipkovou epidemii proto raději přečkáme daleko od mateřské školy.

Karolína Waberová, redaktorka

Musím říct, že jsem dlouho neměla tak skvělý leden jako ten letošní. Kromě toho, že jsem měla opravdu dobré pocity z Vánoc, jsem po svátcích navázala spoustu zajímavých kontaktů a začala víc fotit, což mě moc baví. Hlavní aspekt, proč se stal leden tak jedinečným byl výlet na Maltu, kam jsem jela v rámci Tipsport Malta Cup. Zatímco se přední čeští fotbalisti snažili o vítězství, já jsem objevovala krásy nejmenší země Evropské unie. Nechci toho zatím příliš prozrazovat, protože se už příští týden můžete těšit na první ze tří článků o Maltě.

Kromě historie a přírody jsem si užívala také teplo. Na Maltě je v lednu okolo 16 stupňů, a kdybych byla trochu otužilejší, určitě bych vlezla i do moře. Takhle to zůstalo jen u čtení knihy na pláži. Byla jsem ráda, že jsem si mohla také po dlouhé době cestovat sama, což je vážně super a všem to doporučuji! Tím, že se nemusíte na nikoho vázat, můžete intenzivněji objevovat neznámý kraj. Kromě památek jsem navštívila třeba i národní akvárium!

Marta Kratochvílová, editorka

Začátek nového roku nebyl nic moc. Hned po Novém roce jsem totiž začala marodit a nemoc mě sklátila na celý týden. Většinou jsem nemocná pár dní, ale tentokrát jsem si poležela pořádně v posteli. Když už bylo všem špatným dnům konec, vyrazila jsem s přáteli na výlet do Liberce a na Ještěd. Výlet jsme si moc užili. I když byl docela adrenalinový.

Na Ještěd jsme se rozhodli vyjet lanovkou a dolů jít pěšky. Cesta měla podle Google Maps trvat kolem tři čtvrtě hodiny. Jenomže mapám nějak nedošlo, že cesty, kterými nás vede, jsou aktuálně zavřené pro pěší, neboť jsou zde sjezdovky. Naše cesta tedy trvala skoro tři hodiny, občas jsme se trochu sklouzli „po bobku“ na zledovatělých místech nebo zabořili do umělého sněhu. Místo sjezdovek jsme šli po hrbolatých a občas prudkých cyklostezkách pro horská kola, pod lanovkami nebo lesem. Byla to ale docela zábava.

V Liberci jsme zašli na náměstí E. Beneše, které je jedno z nejhezčích nejen díky krásné radnici. A také jsme celí hladoví zavítali na jídlo. Na doporučené známé, která pochází z Liberce, jsme zašli do nové vietnamské restaurace MOC. Měli tu nejen krásný dřevěný interiér, ale také moc chutné jídlo. Jelikož mám vietnamskou kuchyni hodně ráda, dokážu to velmi dobře posoudit. Navíc s námi byla i moje vietnamská kamarádka Hany. A ta to umí posoudit ještě lépe.

 
Během ledna jsem také navštívila novou pražskou kavárnu Maze Lab v Dejvicích. Soustředí se zde na kvalitní kávu. A mají ji opravdu dobrou. Jejich heslem je žádný cukr, žádné wifi, žádná hotovost. Cukr totiž prý kazí kávu a aroma chuti. Wifi zase lidi odvádí od společné konverzace. Takže v Maze Lab vás to alespoň nebude tolik nutit koukat do telefonu. A židle nebudou zbytečně zabírat lidé s notebooky, kteří v kavárnách vysedávají celý den u jedné kávy a zabírají stůl pro čtyři.

V kavárně, kde byl dříve prý pneuservis, je příjemná obsluha, pěkný minimalistický interiér a netradiční interiérové prvky. Vše krásně doplňují velké pokojové rostliny. Funguje teprve chvíli, ale je tu plno. Patří Jackie Tranovi, stejnému majiteli jako populární Cafefin na Jiřího z Poděbrad. Koncept je však jiný. Zatímco na Jiřáku si kromě kávy dáte i oběd, kavárna Maze Lab je zaměřena opravdu hlavně na kávu. Na tu nejkvalitnější!

Zajímavosti ze zákulisí redakce najdete také na našem Instagramu @ZENA_IN.CZ
Pokud vás zajímá, co nás bavilo předešlé měsíce, tak všechny články najdete kliknutím na #CO BAVILO REDAKCI