Vendula Kubalíková, zástupkyně šéfredaktora

Další koronavirový měsíc proběhl o poznání klidněji. Zvykli jsme si na život mimo Prahu a děti si užívají takové „skoroprázdniny“. Dopoledne škola, oběd a hurá ven, večer je sbíráme špinavé a šťastné. Já jednou týdně odjedu večer 150 kilometrů domů, pomazlím se v našem pražském bytě s kočkami, přespím, vyřídím co nejvíce věcí v redakci i mimo ni a ujíždím zpět na Náchodsko, kde se život v roubence opět zpomalí.

Duben máme pokaždé slavící. Ale současná situace oslavám nepřeje. Moje velké kulatiny byly trošku smutné, starší dcera prozradila, co mohla, a navíc ten den zlobila jak čert. Ale dostala jsem krásný dort, který mi manžel tajně upekl u sousedů a vzpomnělo si na mě mnoho přátel a to bylo moc milé. Většinou jezdíme na mé narozeniny na výlet, vlakem, do přírody, v batohu máme něco dobrého k jídlu a nechybí láhev vína. To je pro mě víc než jakýkoliv dar. Ale i ten výlet se nakonec splnil. Jen asi o 14 dní později. Vyrazili jsme všichni čtyři pěšky podkrkonošskou krajinou a naším cílem bylo poutní místo Boušín, o kterém psal Alois Jirásek i Božena Němcová. Smočili jsme kotníky v Úpě a nakonec našlapali devět kilometrů. Tedy my tři. Nejmladší Matylda se nesla u mne na zádech.


A u té malé okaté holky ještě zůstanu. Dvacátého dubna byla u nás další sláva. Už rok jsme čtyři a milujeme ji nadevše a snad i ona nás... Oslavu si užila, dort doslova ožrala do poslední borůvky a maliny a křičela u toho labužnicky mňam, mňam.



S knihami je to bída, jen díky cestám za volantem vám mohu doporučit milou finskou detektivku Babičky: Mrtvý kuchař, kterou poslouchám cestou. A taky jsem se rozhodla, že se postupem času naučím pojmenovat květiny, které neznám. Stáhla jsem si aplikaci PlantNet a učím se. Uvidíme, jak dlouho mě to bude bavit.

Veronika Bulánková, redaktorka

Duben se u mě nesl ve znamení zajetého stereotypu. Většinu času trávím doma prací u počítače. Pořád chodím pravidelně běhat, abych se nadýchala čerstvého vzduchu a také jsem si po otevření obchodů pořídila koloběžku, takže projíždím pražské ulice i na ní. Občas vyrazíme také na kolečkové brusle. To mi ale moc nejde, protože neumím brzdit a už jsem stihla i dvakrát spadnout. Vyrazili jsme například na okruh do Račic.

Co se důležitých milníků týče. S přítelem jsme společně upekli naše první kuře. A i když sebechvála smrdí, povedlo se nám náramně. Jinak soustavně pokračujeme v našem kanastovém turnaji, který jsme začali už na začátku pandemie. Síly jsou poměrně vyrovnané.

Na konci dubna jsme vyrazili na výlet na horu Říp. Těšila jsem se, jak uvidím tu zemi mlékem a strdím oplývající, ale trochu mě to zklamalo. Vršek je totiž zarostlý stromy, takže s žádným výhledem z vrcholku nepočítejte.

Za duben jsem zvládla přečíst tři thrillery od spisovatele Francka Thilliez. Doslova jedním dechem. A kdo má rád skutečně propracované zápletky přijde si na své.

Co mě naopak nebaví vůbec, je všudypřítomný pyl. Pokrývá auta i všechny věci, které odkládáme na balkon, a nepříjemně štípe v očích.

Julie Hájková, redaktorka

Koncem dubna mě opustil telefon a s ním i většina fotek, o které bych se s vámi podělila. Jasně, ukládají se mi kdesi v cloudu. Jen si teď nějak nemohu vzpomenout na přihlašovací údaje… O tom, že nemám na nikoho telefonní číslo, se raději ani nebudu rozepisovat. Naštěstí byl ještě v záruce, tak teď čekám, kdy se vrátí.

Když už jsem u těch reklamací - ještě v únoru se mi na kozačkách od Bati uvolnil patník. Nebyl vůbec ošlapaný, protože jsem je na nohou tak často neměla. Ale co, může se stát. A tak jsem se vydala do prodejny, abych obuv reklamovala. Až tam mi paní prodavačky, které jsem zjevně velmi obtěžovala, vysvětlily, že na takovou závadu se záruka nevztahuje. A opravit mi ho nemohou ani za peníze, nemají na to lidi, tak si mám boty odnést jinam. To mě celkem překvapilo, ale když už jsem tam byla, reklamovala jsem tedy alespoň rozjetý ozdobný zip v zadní části obuvi.

Oprava byla celkem rychle vyřízená, jenže mi boty v obuvi uvěznil koronavirus, a já si je vyzvedla skoro po dvou měsících. Bylo mi ale do pláče. Reklamovaná kozačka byla zpřehýbaná, plná ošklivých rýh. Na mé námitky, co že mi to s ní při opravě provedli, reagovaly prodavačky nesmlouvavě. Boty jsem si prý vyzvedla pozdě, a za tu dobu, co tam ležely, už s tím nebude nikdo nic chtít mít. A bůhví, zda tak nevypadaly už před reklamací, že to nemůžu dokázat. Papír o nespokojenosti s vyřízením reklamace se mnou sepsat odmítly a já přestala mít chuť dohadovat se s nimi. Ani jsem si v tom rozčarování nevšimla, že onen reklamovaný zip zůstal rozjetý. Podtrženo, sečteno – oprava nula, zato jedna z bot poničená. Jsem zklamaná, že tak věhlasná značka pomalu upadá. Kvalitu bot teď nehodnotím, to ať každý posoudí sám, ale vztah k zákazníkům už dávno není takový, o jaký se pokoušel zakladatel značky. Však se na to jeďte podívat do muzea ve Zlíně, až to půjde.

Těm, které dočetly až sem, se omlouvám za „román“. Tak snad v květnovém shrnutí už budu pozitivní.

Karolína Waberová, redaktorka

Jsem ráda, že už se začíná pomalu všechno uvolňovat, ale mám trochu strach, jestli trochu nepředbíháme. I přes to, že to vypadá, jako že není co dělat, vždycky se něco najde. Nic nebrání cestování po Čechách. Dají se stále najít místa, kde není tolik lidí, uvidíme ale jak budou vypadat o prázdninách. Teď je třeba zcela vylidněno v jinak rušných Hříměždicích, kde se za normálních okolností koná festival High Jump. Teď je u lomu klid a jedinou společnost vám zde budou dělat koi kapři, kteří se v čisté vodě úplně vyjímají.

Líbí se mi, že lidé z kultury se nenechají nynějším stavem odradit a stále vymýšlí nové projekty. Třeba autokina. Jedno takové vzniklo i u nákladového nádraží Žižkov a všem můžu zážitek vřele doporučit. Zažijete pravou Ameriku neohroženě, v pohodlí svým vozidel. Radost mi dělají i výdejní okénka restaurací, u některých se obsluha nezastaví. Z neustálého vaření doma bych se asi za chvíli zbláznila, pořád je totiž dost práce. V neposlední řadě nesmím zapomenou na zvířátka, která ani netuší, že k nějaké změně došlo a dokážou mi vždy spravit špatnou náladu.

Marta Kratochvílová, editorka

Duben byl na nezapomenutelné zajímavé okamžiky o dost chudší, než březen. Párkrát jsem vyrazila do přírody blízko domova, abych měla trochu víc pohybu. Sice každý večer půl až tři čtvrtě hodinky posiluji podle videí na YouTube, ale procházka je přeci jen procházka. A navíc jsem se musela pokochat krásami rozkvetlých stromů.


Jinak se vše točilo převážně kolem home office. Opět jsem trochu posunula své kulinářské umění. Poprvé v životě jsem dělala sushi, před pár dny už podruhé a musím se pochválit. Naučila jsem se výbornou mrkvovou buchtu s ořechy a mnoho dalšího.


Velikonoce jsem strávila poprvé v bytě v Praze, místo u rodičů na maloměstě. Svou rodinu jsem tedy neviděla, ale jen slyšela přes telefon. Rodiče jsem neviděla už víc jak měsíc, abych je neohrožovala, jelikož jsou v rizikové skupině. Mámě je 68 a tátovi 73.

 
O Velikonoční pondělí přišel okamžik, díky kterému jsem prožila nejhorší noc ve svém životě. V noci mámu odvezla záchranka s mrtvičkou. Nyní je to tři týdny, co je v nemocnici, už naštěstí na rehabilitačním oddělení, kde se učí znovu chodit a ovládat levou ruku. Tahle situace mě nakonec donutila jezdit za tátou, aby nebyl pořád sám, občas mu upéct buchtu nebo uvařit. Kdy se máma vrátí, zatím nevíme. Ale její stav se naštěstí neskutečně zlepšil, za což jsme celá rodina moc rádi. Každý den si s mámou voláme, ale moc nás mrzí, že ji nemůžeme kvůli koronaviru navštěvovat a nevíme, kdy se s ní uvidíme.

Když jsem byla u táty, šla jsem se párkrát projít do přírody nebo trávila home office na zahradě na slunci. Docela mi to chybělo. Být pořád zavřená v paneláku v Praze také není nic moc. S neteří jsme se jednoho dne vydaly také pozorovat západ slunce, který byl ten den přímo nádherný. Pár pěkných okamžiků na tom dubnu přeci jen bylo. Nejvíc díky kouzlu přírody.

Zajímavosti ze zákulisí redakce najdete také na našem Instagramu @ZENA_IN.CZ.
Pokud vás zajímá, co nás bavilo předešlé měsíce, všechny články najdete kliknutím na #CO BAVILO REDAKCI.

Reklama