Vendula Kubalíková, zástupkyně šéfredaktora

Prázdniny začaly skvěle. První a poslední týden v měsíci jsem měla dovolenou. Ten první ještě s počítačem v kufru, abych sekundovala mým skvělým redaktorkám a zkontrolovala každý den vydání, ale ten druhý už bez a to vám byla paráda. Zato teď hlásí emailová schránka asi 1480 nepřečtených emailů, to bude zase klikání.

Nejprve jsme s kamarády strávili týden na jižním Plzeňsku. Vyrazili jsme na hrad Radyně a Švihov, navštívili jsme město Nepomuk a blízkou Zelenou Horu, kterou znají milovníci Černých baronů. Povídali jsme si, grilovali, degustovali, slavili, koupali se, procházeli se, venčili poníka, odpočívali, jezdili na kole a užívali si léto.

Poslední týden jsme naopak pobývali v Mariánských lázních. Jen ve čtyřech, ale užili jsme si to taky na jedničku. Každý den jsme vyráželi na výlet, vystoupali jsme na rozhlednu Hameliku, prošli se po naučné stezce Kladská, vykoupali se na koupališti v Plané i v botanické zahradě v Bečově nad Teplou, toulali se v zámeckém parku v Kynžvartu. Občas jsme i zachraňovali trosečníky, starší dcera letos hraje hru s televizí Déčko a hledání kódů je zábavné zpestření výletů a vlastně nás to baví všechny. Zážitků máme na rozdávání a některé si i zaznamenáváme. Už pět let poctivě sbíráme turistické vizitky a razítka do Turistického deníku. Baví mě jím listovat a vybavovat si jednotlivé výlety. Dělala jsem to i kdysi, když jsme s mužem byli bezdětní a cestovali jsme. V knihovně je deníček z Indie, zápisky z Thajska a Malajsie, sešitek z New Yorku i deník z Maroka...

A v mezičase jsem pendlovala mezi Prahou a Náchodem a pracovala. A vybalovala a přebalovala kufry a prala pořád dokola.

V kufru jsem s sebou měla knihu Chirurg od Petry Dvořákové, kterou jsem zhltla za tři dny. Nyní se prokousávám knihou Drei Frauen am See od Dory Heldt. Dala jsem se kdysi závazek, že každý rok přečtu alespoň dvě knihy v němčině, abych nezapomněla jazyk, který jsem vystudovala a mám tak ráda. Tak mi držte palce, ať to nečtu do Vánoc. (Kniha má asi 600 stran...) Hezké léto!

Veronika Bulánková, redaktorka

Myslím, že červenec se opravdu vydařil, a tak ho řadím k mým nejoblíbenějším měsícům v tomto roce. Počasí si s námi sice občas hrálo a bylo deštivější, než bychom chtěli, ale mně tohle léto po dlouhé době vyhovuje. Tropy nezvládám dobře, takže teploty kolem 23 stupňů jsou pro mě ideální.

Co se týče kulturního vyžití. S přítelem jsme vyrazili na letní scénu Divadla Ungelt na představení Deštivé dny s Richardem Krajčem a Davidem Švehlíkem. Krajčova Thálie byla zárukou kvality a představení nás rozhodně nezklamalo. Za tu dobu, co se hraje, mají herci vyšperkovaný každý detail, slovo, výraz obličeje i gesto. Byla to strhující podívaná. Palec dolů dávám snad jen za prostředí, respektive za tvrdé lavice letní scény na Hradčanech, kde mému pozadí nepomohl ani podobně tvrdý podsedák. Ke konci měsíce jsme ještě vyrazili na nový film Havel. Za sebe ho řadím do průměru. Rozhodně neurazí, ale ani vyloženě nenadchne. Jsou v něm však momenty, které mi vehnaly slzy do očí a za herecký výkon Viktora Dvořáka v roli bývalého prezidenta klobouk dolů. Podoba byla také až neuvěřitelná.

Foto: bontonfilm

Dále v červenci proběhla i jedna rodinná oslava na Moravě spojená s návštěvou města Příbor, rodiště Sigmunda Freuda. Městečko nemá kromě krásných zahrad mnoho co nabídnout, ale na svého rodáka jsou tam náležitě pyšní a na zmínku o něm narazíte na každém kroku.

Jeden z víkendů jsem také strávila v lázeňském městě Karlovy Vary. V okolí jsme navštívili například rozhlednu Diana nebo oboru Linhart s daňky a divokými prasaty.

A protože letošní deštivé léto vodákům přeje, vydala jsem se po několika letech na vodu a absolvovala úsek z Týnce nad Sázavou do Pikovic. Přiznám se, že mě to trochu zklamalo. Trasu jsme ujeli mnohem dřív, než jsme předpokládali, a na cestě bylo jen jedno občerstvení. Tam jsme na chvíli zakotvili ještě před obědem doufajíc, že jídlo si pak dáme na následující zastávce. No, ale pak už byla jen konečná. Dvě hodiny pádlování o hladu – to není nic moc.  

Julie Hájková, redaktorka

Za červenec můžu rozdávat tipy na výlety, konečně.

Navštívili jsme Zoo Tábor, kde se nám moc líbilo. Není tu sice tolik zvířat, jako ve velkých zoologických zahradách, ale o to jsou vám blíž. Třeba takového lva máte jako na dlani. Nejvíc mě nadchl výběh medvědů hnědých. Je to celé údolíčko, kudy teče i potok. Když si odmyslíte plot, je to jako byste ty chlupáče pozorovaly v jejich přirozeném prostředí. Ale když pak přijdou až k vám, nechtěla byste je potkat někde venku. Jde z nich vážně velký respekt. Snad i větší, než z líně se povalujícího lva. Zato vedle dovádějící medvědi baribalové jsou roztomilost sama. Dokonce umí i tlapkami prosit o jídlo. Pokud budete mít tu možnost, určitě nepropásněte krmení prasat ve výběhu nedaleko vstupu. Ti si umí pochutnávat! Plusové body má táborská zoo i za umístění v přírodě. Procházíte loukami, kde si můžete roztáhnout deku a zdřímnout si. Navíc jsou všude lavičky a různá jiná posezení. A nakonec si zajděte do tamní restaurace, kde nechybí ani velký dětský koutek.

Super byl i výlet do Vodního domu Hulice u vodní nádrže Švihov. Tu možná znáte spíše pod názvem Želivka. Kromě zajímavé expozice o vodě a vodních živočiších uvnitř budovy se můžete na nádvoří ochladit při hrátkách s nejrůznějšími vodními atrakcemi. Je to tedy spíše pro děti, ale pokud je budete mít s sebou, nikdo na vás divně koukat nebude. A až se vám podaří přimět potomky, aby se s cachtáním se ve vodě rozloučili, určitě se cestou domů zastavte v nedaleké Zruči nad Sázavou. Zdejší zámek je vážně okouzlující. My tedy stihli před zavíračkou už jen prohlídku Kolowratské věže, která je různými hrami připravená i na dětské návštěvníky. Pokud už prohlídku nestihnete, určitě se vydejte alespoň do přilehlého parku. Ten bez debat stojí za návštěvu. Na jeho konci je navíc skvělé dětské hřiště s kuličkovým areálem a dopravním hřištěm. Vstupné je zdarma!

Karolína Waberová, redaktorka

V červenci byla největší událostí svatba mé kamarádky. Vyvedla se skvěle, bez zbytečných klišé, které nesnáším. Protože se konala v Brně a já v něm nikdy nebyla, rozhodli jsme se nakonec zůstat celý víkend. Podívali jsme se na všechny funkcionalistické vily, včetně té nejznámější – vily Tugendhat. Navštívili pár galerií, třeba galerii Industra, která je v bývalé fabrice. U brněnské přehrady jsme se na chvíli natáhli a museli uznat, že je Brno super!

Na konci měsíce jsem měla dovolenou a jela jsem s kamarádkou Aničkou do Mariánských lázní. Připadaly jsme si trochu jako dvě tetky, ale užily jsme si to. Ve čtvrtek byly Mariánky téměř úplně bez lidí! Jediné, co nám vadilo, je, že jsme už zhýčkané možnostmi a v okolí se kromě jedné tapas restaurace nedalo vůbec dobře najíst. Některé věci, které zamrzly v 90. letech jsou výjimečné, ale jídla se to prostě vůbec netýká. Pizza s oregánem a oschlou nekvalitní šunkou bylo to nejlepší, co jsme tam za dvě stovky našly.

Marta Kratochvílová, editorka

Červenec jsem zahájila posezením s mojí skvělou kamarádkou Aničkou na terase restaurace Coda u Malostranského náměstí, odkud je báječný výhled na Staré město. Rozhodla jsem se, že projdu všechny možné terasy s výhledy v Praze, protože jsem zjistila, kolik jich ještě neznám. A já miluji krásné výhledy, takže mě toto objevování moc baví. Navíc mají teď na některých místech díky turistům i nižší ceny anebo je tam méně narváno.

Proto samozřejmě nesměla na mém seznamu chybět ani Terasa U Prince na Staroměstském náměstí, kam jsem se chytala už pár let, ale nikdy se mi to nepodařilo zrealizovat. Vždy bylo plno a jednou dokonce mi řekli, že si musím udělat rezervaci třeba dva týdny předem. Nyní jsem se tam dostala a s kamarádkou Andreou jsme si tam daly výborný brunch. Stejný den jsme stihly ještě dortík v IF Café ve Werichově vile a drink na venkovním posezení restaurace Sovovy Mlýny na Kampě, kde byla mimochodem velmi nepříjemná a také docela neorganizovaná obsluha. Škoda, kazí to pak dojem z krásného posezení u Vltavy.Díky absenci turistů v Česku jsem se podívala letos po pár letech opět do Českého Krumlova. Na jednodenní výlet jsme vyrazili FlixBusem z Prahy a večer jsme zase jeli domů. Krásný výlet nám zkazila jen zácpa na dálnici, která nám prohlídku města zkrátila o hodinu a čtvrt. Nestihli jsme tedy bohužel prohlídku zámku. Zato město jsme si užili do syta. Objevili jsme zde i moc pěknou kavárnu In Vivo s pěkným venkovním posezením. Co nás ale trochu zarazilo, byla rychlost zdejší obsluhy. Na to, že město bylo poloprázdné oproti tomu, když jsou zde turisté z Asie, a oni měli obsazené jen tři stoly, jim vše docela trvalo. Ale byli aspoň milí.

Inspirovala jsme se také kolegyní Karolínou a vyrazila do restaurace Deer. Opět jednoho krásného slunečného dne o víkendu na brunch. Stejný den jsem si také zadělala na sedmero puchýřů na chodidlech, když jsme se s přítelem vydali na vycházku podél Vltavy, a nakonec z toho byla pořádná túra a já na sobě měla jen letní pantoflíčky. Poučila jsem se a nosím vždy raději zásobu náplastí v peněžence.Poprvé jsem letos vylezla také na věž na Prašné bráně, odkud je moc pěkný výhled. Skvělé je, že sem skoro nikdo nechodí, protože vchod je docela dobře skryt před turisty. A abych nezapomněla, stihla jsem ještě výhled z Tančícího domu, z terasy T-Anker na Kotvě a restauraci Aureole na Pankráci, která léta patří k mým oblíbeným. A kde je mimochodem nejvýše položená restaurace s výhledem na Prahu. 

A měsíc jsem pak zakončila grilovačkou u rodičů, kam se sjeli všichni moji bratři se svými manželkami a dětmi. Rodiče slaví narozeniny krátce po sobě a tak je toto u nás taková každoroční tradice. Mám ráda chvíle, kdy se sejde celá naše početná rodina. Navíc nám krásně vyšlo počasí a nepršelo. Což se nám v předchozích letech stávalo docela běžně.
 
Zajímavosti ze zákulisí redakce najdete také na našem Instagramu @ZENA_IN.CZ.
Pokud vás zajímá, co nás bavilo předešlé měsíce, všechny články najdete kliknutím na #CO BAVILO REDAKCI.

Reklama