Vendula Kubalíková, zástupkyně šéfredaktora

Březen nebyl moc prima měsíc. V redakci se událo příliš mnoho turbulencí a s tím přišla i některá zklamání. Přesně v těchto dnech bych si přála mít mužskou povahu, nic neřešit a všechno vypouštět a házet za hlavu. My ženy si to asi musíme odžít.

Jinak se většina volného času točila kolem dcery. Byli jsme na šibřinkách i masopustu. Zvládli jsme jedno koncertní vystoupení sboru. A také oslavit 7. narozeniny, které se náramně vydařily ke spokojenosti rodičů i dětí. Tedy doufám.



Sama už jsem moc aktivit podnikat nechtěla a výletů bylo pomálu. Předposlední těhotenský měsíc mi dával trochu zabrat a stačila práce, škola, družina, domácnost a přípravy na příchod další malé beranky.


Před námi je duben, který změní všechny zaběhnuté pořádky a stereotypy. V redakci už teď sedí tři nové tváře a já se je snažím co nejrychleji uvést do našeho redakčního života ještě před tím, než si na pár týdnů odskočím do porodnice a na zaslouženou mateřskou „dovolenou“... Marky, Maru, budete mi moc chybět. 

Veronika Bulánková, redaktorka

Březen byl pro mě ve znamení kulinárních zážitků. Konečně jsme si na sebe udělali čas s přítelem a vyrazili na romantickou večeři do restaurace v hotelu General. Tříchodové menu bylo vynikající a můžeme jen doporučit. Nevinnou fotkou na Instagramu jsme ovšem vzbudili pozdvižení, část našich známých si totiž myslela, že jsme se zasnoubili.

Výzvou pro mě jako pro skoro abstinenta byl oběd s degustací vín. Možná, že vínu nakonec přijdu na chuť, ale po návratu do práce už nebylo mé pracovní nasazení z pochopitelných důvodů stoprocentní.

K MDŽ jsem dostala v redakci krásnou kytičku. A né, vůbec jsem ji svou přehnanou péči nezahubila. O tom pomlčíme...

S přítelem jsme absolvovali ještě další klišé v podobě výletu na Karlštejn, kde jsme si střihli i prohlídku prvního okruhu. Jiný totiž nebyl v době naší návštěvy otevřený. Ocenila jsem skvělou průvodkyni, ale musím dát za pravdu jejím slovům, že o Karlštejně okolní kasteláni mluví jako o vybílených tělocvičnách. Nábytku tam vskutku nebylo mnoho.

Na chvíli jsem si také vyzkoušela, jak bych vypadala jako blondýna, absolvovala den bez internetu a pokračovala v objevování pražských koutů. Z knižních titulů mohu doporučit detektivku Hadrový panák, která se hodí pro ty, kteří se nezaleknou trochu krve. 

Markéta Škaldová, redaktorka

Březen skončil, já vám tak mohu nastínit další novinky, které se v mém životě odehrály. Stalo se toho opravdu hodně zásadního. V první řadě jsem překonala obrovský strach z létání. Za což jsem na sebe nesmírně hrdá. Nedokázala bych to však bez několika blízkých osob. V první řadě velké díky patří mé drahé polovičce, která mě překvapila cestou do Andalusie. O tom, že letíme, jsem se dozvěděla jen pár hodin před odletem. Nebudu lhát, byla jsem šíleně vystresovaná. Byli ale kolem mě lidé, kteří mi dodávali odvahu. Nepochybovali o mně, za to jim jsem vděčná. Skvělé byly i letušky v letadle. Ihned poznaly, jak velký strach mám. Jakmile se ale letadlo dostalo do vzduchu, veškeré obavy zůstaly na zemi. Světe div se, bála jsem se zbytečně. Tři hodinky jsem zvládla v pohodě, pak už bylo na řadě užívání si krás jižního Španělska. Po celou dobu panovalo nádherné počasí. Navštívili jsme spousty inspirujících míst. Nadchlo mě především přístavní město Cádiz. Snoubí se zde historie s moderní současností. Procházka při západu slunce po Playa de Santa María del Mar byl nezapomenutelný okamžik. Západy slunce jsou mé oblíbené, když jste navíc v nádherné zemi, s člověkem, kterého milujete, nic vám nechybí. Šest dní v Andalusii bylo největším zážitkem za dlouhá léta. Už se těším na další let. Nikdy bych nevěřila, že to někdy řeknu/napíšu.



Druhým, neméně důležitým mezníkem mého života, byla profesní změna. Ještě o mě nepřijdete, ale přecházím na externí spolupráci. Na Ženě-in jsem strávila téměř pět let. Nebylo to vždy růžové, kde ano, ale i tak jsem si těch pět let zatraceně užila. Byla to chvilkami zatraceně divoká jízda, přesto práce v redakci byla srdeční záležitostí. Je však čas se posunout zase o dům dál. Těším se, co na mě čeká, i když se i tak trochu bojím. V tom ale tkví kouzlo života. Nikdy nevíme, kam nás cesty osudu zavedou… Já pevně doufám, že budu šťastná a spokojená. 

Ráda bych poděkovala všem, kteří mi poslední den v redakci připravili náááádherné překvapení. Dojali jste mě! Díky, jste nejlepší! 

Julie Hájková, redaktorka

My z těch oslav prostě nevyjdeme! V březnu jsem to byla pro změnu já, kdo slavil půlkulatiny, takže další příležitost k rodinné sešlosti. Dokonce i počasí vyšlo, takže mohlo dojít i na letošní první opékání buřtů.

S kolegyní Kristinkou jsme se vydaly na koncert Tomáše Kluse a Cílové skupiny, jarní části SPOLU tour 2019. Konal se u nás v Benešově, takže jsem to měla takzvaně za humny. A obě jsme byly nadšené. Tomáš hrál, zpíval a bavil bez přestávky celé tři hodiny! Je pravdou, že druhý den jsem po neúnavném tančení „v kotli“ trochu cítila své „sedmiměsíční“ břicho, ale nešlo jinak. Atmosféra, nazvučení, výběr písní i Tomášovy vtipné poznámky, to všechno nás zkrátka pohltilo. Takže vřele doporučuji!

Fajn bylo i to, že se mi v jediném měsíci hned dvakrát poštěstilo „udat“ syna na hlídání prarodičům. Tak jsem toho patřičně využila. Ať už pracovně – při poradě jsem netrápila redakci vpádem malého průzkumníka, nebo soukromě – konečně jsem se dostala ke kadeřnici!

S manželem jsme se také na konci března konečně (den před propadnutím) vydali do jedné z pražských kaváren absolvovat takzvanou únikovou hru, na niž jsme dostali poukaz k Vánocům. No, že bychom se mohli plácat po ramenou, to se říct nedá. Bylo to naše poprvé, takže nebýt nápověd obsluhy, sedíme tam možná ještě dnes. I tak to ale bylo fajn. Nejvíc si to užil náš dvouletý syn. Na hodinu a půl se zabavil různými zámky a klíči, které byly součástí hry. A pak že to není pro malé děti!


Příprava louky na jaro aneb Když dítě dělá, co umí, a koně na to jen z dálky čumí. :-)

Klára Křížová, obchodní ředitelka

Březen byl pro mne měsíc dovolené. Jela jsem do exotického Thajska. Moc jsem se těšila, hlavně na teplo a na to, že nebudu chvíli pracovat. Tepla bylo opravdu hodně, dokonce jsem si užívala jako svěží koupel návštěvu obchodů s klimatizací. Občas jsem je i vyhledávala! Navštívili jsme tři ostrovy – Kho Lantu, Kho Kradan a Kho Phangan, o všech vám plánuji napsat. Zažila jsem spoustu věcí a tentokrát to bylo hodně extrémní – na některé bych nejraději zapomněla a na další si moc ráda vzpomenu, když se probírám měsíc starými fotkami. Mezi těmi nejvíc smutnými byl zážitek z pláže, kde se topily dvě malé děti, a bohužel jedno podlehlo podmořským proudům a záchranáři jej neměli šanci probrat k životu. To druhé naštěstí přežilo, byli to malí kluci z Barmy, navíc bratři. Když vidíte těla na písku, sanitku, lékaře, nekonečné masírování srdce… Opravdu to bylo moc smutné. Moře prostě není jen velká pohoda, koupání a zábava. Je to také nezkrotný živel, který má strašnou sílu.
Mezi ty veselé patří cesty na motorce, objevení nových míst, návštěva školy thajských jídel a thajský box, zápas, ve kterém byla jednou z vítězů česká holka, boxerka, žijící na ostrově Koh Lanta. Večer měl super atmosféru, ona svůj zápas s urputnou Thajkou vyhrála na body a tatínek, který jí fandil, z tribuny ve finále plakal dojetím. 
Krásným zážitkem byl výšlap horkou džunglí na nejvyšší horu Kho Raa na ostrově Kho Phangan. Má sice jen 670 m, ale jít dvě hodiny vedrem do strmého kopce a pak zase zpátky byl pěkný výkon. Jsem ráda, že jsme šli, bylo to super. Já se už teď těším, jak vám všechno popíšu a zase se na dovolenou vrátím aspoň prostřednictvím článků. Třeba vám budou inspirací a já z toho budu mít radost!

NÁŠ INSTAGRAM @ZENA_IN.CZ
Pokud vás zajímá, co nás bavilo předešlé měsíce, tak všechny články najdete kliknutím na #CO BAVILO REDAKCI

Reklama