Kdybych byla z šlechty a měla tedy u erbu devízu, bylo by to nejspíš Kdokoli může dělat cokoli.
Stran hadrů mám výtvarný názor; u moderního člověka je názor věc ne zcela běžná a výtvarný už vůbec ne, dámy obvykle chtějí být sexy, kchůl a trendy, a podle toho vypadá nabídka v obchodech. Po třech praních se hadr rozpustí a mezitím to má výstřih do pasu nebo v tom táhne na ledviny nebo obojí. Tedy, nic proti krátkým tričkům nebo hlubokým výstřihům, ale přiměřeně.
Takže občas probudím svého dřímajícího vnitřního inženýra a začnu tvořit. Inženýra, protože věci konstruuju. Šití je totiž aplikovaná geometrie a specializovaný druh architektury. Když mi bylo tak 16, párkrát jsem si koupila Burdu nebo jsem dala na máminy rady, že záševky se musí dělat tak a ne jinak, protože to tak je děláno. Ono to funguje, když chce člověk sukni nebo halenku, ale já jsem nechtěla sukně a halenky, já jsem chtěla architekturu. Takže jsem si koupila pannu, na podlaze prostě do spirály, nebo spíš podle křivek, které nejsou matematicky definovatelné, stříhat nejde... a vyžívala se. Jen jsem to měla zakázané nosit, abych nedělala rodině ostudu :), a tehdy jsem proto přivykla architektské uniformě (také zvané image nezávislého režiséra: v černém od hlavy k patě, když se člověk rozjede, tak bílé tričko) a rozličné podivné věci jsem o několik let později rozdala kamarádkám.
Kdokoli může dělat cokoli... a moje filosofie jakož i veškeré teoretické znalosti se dají shrnout na jeden řádek: člověk je vlastně soustava válců. Takže oblečení musí být soustava trubek mírně větších než příslušné válce. Víc není potřeba vědět.
Momentálně nemám šicí stroj, takže pletu. To je podstatně jednodušší, protože technických dovedností je potřeba ještě míň než k šití. Protože to taky neumím, vesele se pouštím do čehokoli, co se mi zlíbí, snad s jedinou výjimkou, všecko pletu v jednom kuse, protože švy na ruční pletenině jsou podle mého skromného názoru odpornost nejvyšší... a plést v jednom kuse - když si člověk vytváří najednou látku i střih, je to skvělá inženýrská výzva, a tento střihový purismus mě nesmírně baví.
Obrázky nemám, protože není nikoho, kdo by mě nafotil... a na ramínku to vypadá blbě.
Tož tak
vaše čtenářka Gentiana
Děkujeme za pěkný a vtipný příspěvek :).
To já nemám na měření moc trpělivost - když šiju, tak často „od oka" :).
Nový komentář
Komentáře
Kadla: Ponožky nepletu, protože mě to nebaví a nenosím je, boty kupuju. Takže z mého hlediska válce.
Ivano: já neměřím..... respektive, nijak přesně. To je výhoda stříhání na míru... pochopitelně nutno vědět, jestli mám kolem rovníku 60 nebo 160 cm, kvůli spotřebě látky, ale že bych si dělala papírové střihy... leda když jsem si nebyla jista, co z toho může vylézt v praxi a místo látky jsem si aranžovala papír a pak to rozšpendlila, roztáhla naplocho a viděla věci. Taky jsem zjistila, že stačí ušít velký pytel s patřičnými dírami - obdélníček umí každej, ne? a pak strávit několik týdnů srdceryvnou dřinou a látku prošít, posvazovat nebo jinak upravit a pak to naplisovat. A potom třeba nalakovat, takže až se látka uvolní do prostoru, bude to, co se schovalo do záhybů, kontrastní. Vznikají tak krásné věci.
Majucha: Jojo, a jak již pravil ten držka Novotný, "na kouli se blbě šije"...
Kadla:
s pletením souhlasím - na to jediné, a ještě na háčkování, jsem si troufla a trochu se to naučila. Utěšovalo mě vědomí, že na tom nemůžu nic zkazit, protože se to dá úspěšně vypárat a začínat znova. Kdežto zkažená látka se dá jedině vyhodit.
No, já znám pár bab, co krom soustavy válců zahrnují i pár kuželů