Už je to tak. Civím na lidi. Prostě si nemůžu pomoct. Já vím, že je to nezdvořilé, a tak se snažím civět nenápadně, ale je to ve mně. Asi trpím nějakou civící mánií. A můžou za to hodiny kreslení. Možná bych měla zažalovat Lidušku za poškození psychiky.
Nemůžu odtrhnout oči
To je totiž tak – v rámci kreslení a posléze malování jsem se naučila pozorovat rysy tváří, světlo a stíny, změny barevných odstínů... A když zahlédnu zajímavý obličej, mám problém odtrhnout od něj oči. V duchu si promítám jednotlivé tahy, kde přidat stín, jakou linku zdůraznit... a tak civím. Ale naštěstí nejsem jediná. Po jednom takovémhle civění jsme se se slečnou oslovily... a z ní se vyklubala fotografka. Jisté záliby s sebou zkrátka přináší jisté deformace.
Civící hra
Civění se ovšem nevěnují jen „umělci“. Možná jste tu hru jako malé taky hrály. Vyberete si v hromadném dopravním prostředku nebo na ulici či jinde na veřejnosti oběť a začnete na ni kolektivně civět. Ve variantě této hry určené pro otrlé si ještě šuškáte a hihňáte se. Je to, popravdě řečeno, hra dost krutá, a málokdo ji snese bez rozpaků. Oběť se obvykle začne „nenápadně“ obhlížet, jestli na ní není něco divného nebo směšného. Nebo se ujišťuje, že je objektem zájmu skutečně ona – přesune se na jiné místo, kontroluje, jestli za ní nestojí někdo vyloženě směšný, případně se pokusí schovat. Málokdo je dostatečně sebevědomý na to, aby k takové civící bandičce přistoupil a zeptal se, co že je na něm tak zajímavého.
Odborné civění
„Civící hra“ je ovšem i zajímavým psychologickým experimentem – a jako takovou jsme ji jednou vyzkoušeli na přednášce metodologie na katedře psychologie. Experimentálním objektem se stal mladý a relativně pohledný profesor. V přesně dohodnutém sledu jsme mu postupně, jedna po druhé, začínaly civět na rozkrok. Chlapcům jsme ovšem o našem experimentu nic neřekly. Pozorováno (a pečlivě zaznamenáváno) bylo jak chování pana profesora, tak chování našich spolužáků.
Průběh experimentu
Pan profesor si naší upřené pozornosti všiml cca po patnácti minutách. Znervózněl. Po chvíli se pokusil skrýt za katedru. Po půl hodině se omluvil a odešel si „odskočit“ – zřejmě kontroloval, co je na něm tak zajímavého. To už si experimentu všimli i spolužáci a po příchodu profesora zpět sledovali střídavě nás a střídavě jeho rozkrok. Po dalších patnácti minutách byl pan profesor patřičně brunátný a koktal. Spolužáci se nás začali nenápadně vyptávat, o co že se to jedná. Byli informováni o experimentu, čímž vznikl dojem šuškání, provázený občasnými výbuchy smíchu. Pan profesor ukončil přednášku předčasně a uprchl do kabinetu.
Jste banda zvrhlíků!
Když jsme mu na příští hodině předložili kompletně zpracovaný experiment a požádali ho, aby nám popsal své pocity, málem se udusil smíchy, prohlásil nás za bandu neetických zvrhlíků... a pak nám povyprávěl, že si připadal naprosto hrozně a ke konci hodinu už podezříval sám sebe z
Barevné skvrny
Někdy se ovšem stane, že je civění následkem náhody – jako v případě jedné historky, kterou mi vyprávěla známá. Její kamarádka totiž v metru civěla „do blba“. Pohled se jí zafixoval na jakýchsi barevných skvrnách. Když se skvrny přesunuly, přesunula automaticky i pohled, aniž by vnímala, na co se to kouká. Asi až při čtvrtém přesunutí se skvrn se probrala ze zamyšlení... a zjistila, že civí přímo do rozkroku jakémusi mladíkovi v bermudách...
Jaké jsou Vaše zkušenosti s „civěním“? Civěla jste někdy na někoho? Hrála jste jako malá „civící hru“? Nebo civěl někdo na Vás? Jak jste reagovala? Dokážete někoho cizího upozornit, když má třeba vyhrnutou sukni nebo rozepnutý poklopec? Nebo je Vám to „trapné“? Co děláte, když se před Vás v dopravním prostředku postaví muž tak blízko, že máte jeho rozkrok pár centimetrů od obličeje?
Nový komentář
Komentáře
občas civím na nějakou pěknou slečnu v autobusu nebo v metru...
Nemám ráda když na mě někdo civí,ale nedávno jsem civěla já.Nedalo se nic jiného dělat.Když někdo něco přežene tak občas se civí!!
Moc na nikoho necivím, ale vycítím když se někdo upřeně dívá na mě.
skvrny ny bermudách jsou dost dobrý
civění nemá rád asi nikdo.. Ale občas, když vidím někoho "povědomého" tak se snažím jej "hypnotizovat" pohledem v naději, že mě pozná a dá se se mnou do řeči
pokud na mně někdo civí, nějakou dobu to vydržím, pak dám najevo, že mi to vadí
civění mě vytáčí!
Nemám vůbec ráda když na mě někdo civí, já sama to také nedělám.Na to musí mít člověk náturu.
jj u zvirat znamena,mam psa z utulku,mlatili ho muzsky,takze neni jak se to rika "socializovany",vetsinou hned ucukne,pokud jde o me,na pany by vystartoval kdyby vydrzeli moc dlouho
Když na mě někdo upřeně civí třeba v metru tak je mi to nepříjemný, někde jsem četla že u zvířat znamená upřený pohled výzvu k boji. Že by pozůstatek u mě z dob pravěku?
Většinou na civícího hodím nějaký zlostný výraz a nebo se přesunu jinam.
Moc ráda fotím lidi - portréty, takže se dívám na tváře a představuji si, jaké super fotky by to byly, kdyby... jenže ještě jsem se neodvážila nikoho cizého oslovit. Tak fotím jenom své kamarádky :)
ako hra ci experiment v kolektive to moze byt zaujimave, ale samostatne vacsinou necivim, je mi to totiz trapne...
taky občas civím do blba! hlavně, když přemýšlím!
Jo, hodiny kreslení a civění na lidi v metru, jak bych je malovala, to znám víc než dobře.
Já občas civím, ale jen když jsem ukrytá za slunečními brýlemi
koukám na plešatý hlavy, jak se lesknou, nebo když mají chlapi přehozený jen pár vlasů přes tu pleš. To se někdy neudržím a cukají mi koutky :)
Nejsem malířka ani fotografka, ale civim hrozně
Nejen na zvláštní zjevy, ale i na obyč lidi, na nosy, oči (když se střetnem, stydlivě uhýbám), ženám občas na poprsí, i když jsem hetero... Do rozkroků teda ne. Často se taky jen tak usmívám, ale při tom si už dávám pozor, abych nekoukala na mladé muže, nechci být neustále zvána na kafe
V mhd scanuju spolucestující, i když mám na klíně knížku
Mám s tím docela problém. Civím. Zevluji.
Mnozí se cítí nesví
-Prý budu vypadat jinak... jenže já jsem stálecivící.
Ve škole si ne to učitelka Zlata nemohla 1.rok zvyknout.2.rok si zvykla a 3. říkala, že jí to bude scházet. Civím totiž tak upřeně do očí, že si to mnoho mužů vysvětluje jako výzvu.
Ale ženy si myslí, že špatně chápu, nebo slyším, a tak mi vše raději zopakují. Já se totiž u civění usmívám.
Děsivá kombinace.
V porodnici mi nevěřili, že mám porodní bolesti
Necivím chlapům na koule, to fakt ne. pokud není čeho si všimnout, očkem nezavadím
jj je to sranda jako malá jsem to taky dělala, teď mě už to tak nebere