Už je to tak. Civím na lidi. Prostě si nemůžu pomoct. Já vím, že je to nezdvořilé, a tak se snažím civět nenápadně, ale je to ve mně. Asi trpím nějakou civící mánií. A můžou za to hodiny kreslení. Možná bych měla zažalovat Lidušku za poškození psychiky.

Nemůžu odtrhnout oči
To je totiž tak – v rámci kreslení a posléze malování jsem se naučila pozorovat rysy tváří, světlo a stíny, změny barevných odstínů... A když zahlédnu zajímavý obličej, mám problém odtrhnout od něj oči. V duchu si promítám jednotlivé tahy, kde přidat stín, jakou linku zdůraznit... a tak civím. Ale naštěstí nejsem jediná. Po jednom takovémhle civění jsme se se slečnou oslovily... a z ní se vyklubala fotografka. Jisté záliby s sebou zkrátka přináší jisté deformace.

Civící hra


Civění se ovšem nevěnují jen „umělci“. Možná jste tu hru jako malé taky hrály. Vyberete si v hromadném dopravním prostředku nebo na ulici či jinde na veřejnosti oběť a začnete na ni kolektivně civět. Ve variantě této hry určené pro otrlé si ještě šuškáte a hihňáte se. Je to, popravdě řečeno, hra dost krutá, a málokdo ji snese bez rozpaků. Oběť se obvykle začne „nenápadně“ obhlížet, jestli na ní není něco divného nebo směšného. Nebo se ujišťuje, že je objektem zájmu skutečně ona – přesune se na jiné místo, kontroluje, jestli za ní nestojí někdo vyloženě směšný, případně se pokusí schovat. Málokdo je dostatečně sebevědomý na to, aby k takové civící bandičce přistoupil a zeptal se, co že je na něm tak zajímavého.

Odborné civění
„Civící hra“ je ovšem i zajímavým psychologickým experimentem – a jako takovou jsme ji jednou vyzkoušeli na přednášce metodologie na katedře psychologie. Experimentálním objektem se stal mladý a relativně pohledný profesor. V přesně dohodnutém sledu jsme mu postupně, jedna po druhé, začínaly civět na rozkrok. Chlapcům jsme ovšem o našem experimentu nic neřekly. Pozorováno (a pečlivě zaznamenáváno) bylo jak chování pana profesora, tak chování našich spolužáků.

Průběh experimentu
Pan profesor si naší upřené pozornosti všiml cca po patnácti minutách. Znervózněl. Po chvíli se pokusil skrýt za katedru. Po půl hodině se omluvil a odešel si „odskočit“ – zřejmě kontroloval, co je na něm tak zajímavého. To už si experimentu všimli i spolužáci a po příchodu profesora zpět sledovali střídavě nás a střídavě jeho rozkrok. Po dalších patnácti minutách byl pan profesor patřičně brunátný a koktal. Spolužáci se nás začali nenápadně vyptávat, o co že se to jedná. Byli informováni o experimentu, čímž vznikl dojem šuškání, provázený občasnými výbuchy smíchu. Pan profesor ukončil přednášku předčasně a uprchl do kabinetu.

Jste banda zvrhlíků!
Když jsme mu na příští hodině předložili kompletně zpracovaný experiment a požádali ho, aby nám popsal své pocity, málem se udusil smíchy, prohlásil nás za bandu neetických zvrhlíků... a pak nám povyprávěl, že si připadal naprosto hrozně a ke konci hodinu už podezříval sám sebe z paranoie. Zkrátka vzhledem ke zvolenému objektu – profesionálovi – měl experiment zajímavé doplnění v podobě sebereflexe tohoto objektu.

Barevné skvrny
Někdy se ovšem stane, že je civění následkem náhody – jako v případě jedné historky, kterou mi vyprávěla známá. Její kamarádka totiž v metru civěla „do blba“. Pohled se jí zafixoval na jakýchsi barevných skvrnách. Když se skvrny přesunuly, přesunula automaticky i pohled, aniž by vnímala, na co se to kouká. Asi až při čtvrtém přesunutí se skvrn se probrala ze zamyšlení... a zjistila, že civí přímo do rozkroku jakémusi mladíkovi v bermudách...

Jaké jsou Vaše zkušenosti s „civěním“? Civěla jste někdy na někoho? Hrála jste jako malá „civící hru“? Nebo civěl někdo na Vás? Jak jste reagovala? Dokážete někoho cizího upozornit, když má třeba vyhrnutou sukni nebo rozepnutý poklopec? Nebo je Vám to „trapné“? Co děláte, když se před Vás v dopravním prostředku postaví muž tak blízko, že máte jeho rozkrok pár centimetrů od obličeje?

Reklama