Každodenní ranní rutina, snídaně pro děti, svačina do školy, káva na stojáka a honem do práce. Té máte až nad hlavu, jeden úkol střídá druhý, šéf tlačí, čas běží sprintem a vy se v tom plácáte, jak můžete. Hlavně udržet hlavu nad hladinou, říkáte si, dodržet termíny, nezklamat. Neodmítat a vyhovět: ano, jistě, zvládnu i tohle. Oběd? Kdepak, najím se až v klidu doma. Odpočinek? Co to je...? Ale jak dlouho to zběsilé tempo můžete zvládnout?

vy.jpgFoto: Shutterstock

Vyhoření je stav emočního, fyzického a duševního vyčerpání, jehož příčinou bývá nadměrný a dlouhodobý stres. Obvykle nastane, když se cítíte zahlceni, emocionálně vyčerpáni bez další schopnosti plnit neustálé požadavky. S pokračujícím tlakem začínáte ztrácet zájem a původní motivaci a jste přesvědčeni, že vaše práce postrádá jakýkoli smysl.

Nejde o nic nového

Syndrom vyhoření není novodobý fenomén poplatný době, ačkoli se vzrůstajícím tlakem na výkon a má tendenci postihovat stále více lidí. Jako první jej v roce 1974 popsal americký psychoanalytik německého původu Herbert J. Freudenberger, je nicméně patrné, že se syndrom vyskytoval už mnohem dříve. Jak bylo uvedeno výše, jde o nepříjemný dlouhotrvající stav „prázdnoty“ spojený s neustupujícím stresem. Nejčastěji postihuje osoby pracující ve zdravotnictví, sociálních službách a školství, tedy všude tam, kde je hlavní náplní práce každodenní kontakt s lidmi. V počátečním stadiu se syndrom vyhoření dotýká výhraně pracovní oblasti, postupně ovšem přechází i na rovinu osobní a postiženému začne komplikovat život naplno. Vést může až k rozvoji deprese či stavu chronického únavového syndromu.

Jedním ze základních varovných signálů patří pochybnosti o smyslu vykonávané práce.

Syndrom vyhoření má několik na sebe navazujících fází

Tento psychický stav, který byl v roce 2019 klasifikován Světovou zdravotnickou organizací jako regulérní onemocnění, má několik vývojových fází. Nejde o záležitost okamžitou, ale dlouhodobý plíživý proces, který je žádoucí (i těžké) uvědomit si včas.

  1. Fáze prvotního nadšení – počáteční ideály, velká chuť do práce a touha prosadit se, ochota podřídit práci vše, eliminace či plné vyloučení volnočasových aktivit, práce je na prvním místě
  2. Fáze stagnace – ztráta původního nadšení a chuti do práce, zjištění, že zdaleka ne vše je tak skvělé, jak se původně zdálo; v tento okamžik se znovu objevuje potřeba pozapomenutých volnočasových aktivit
  3. Fáze frustrace – klíčový okamžik, kdy přicházejí první pochybnosti o smyslu práce, často založené na špatných zkušenostech, nedobrých vztazích na pracovišti nebo s nespolupracujícím klientem
  4. Fáze apatie – přirozeně následuje po fázi frustrace, která už nějakou dobu trvá; postižený člověk vykonává pouze nezbytné úkony, tupě plní povinnosti bez známky nadšení či invence; práci považuje za nutné zlo a prostředek obživy
  5. Fáze vyhoření – finální stav, emocionální, psychické a fyzické vyčerpání, neschopnost adekvátně reagovat, problémy i v domácím prostředí, nespavost, neschopnost se soustředit a prožívat radost
Syndrom vyhoření postihuje v podobném poměru ženy i muže a počet postižených jedinců stále roste. Nejvíce ohroženi jsou lidé v tzv. pomáhajících profesích, postihnout ale může kohokoli, kdo je denně vystavován nadměrnému tlaku. Svou roli hraje i povaha jedince, rizikovými faktory jsou přecitlivělost, perfekcionismus, workoholismus, neschopnost říct ne a požádat o pomoc druhé.

Hledejte řešení

bal1.jpgFoto: Shutterstock

Zásadní je umět rozeznat hrozící nebezpečí včas a nastalou skutečnost nepodcenit. Zastavit se a případně změnit směr. Uvědomit si možné následky, a zdaleka nejenom v pracovní rovině. Přiznat si, že tudy cesta nevede, osvojit si asertivní přístup a naučit se říkat ne. Najít cestu ke ztraceným koníčkům, přátelům, opět si nastavit „čas pro sebe“. Velmi důležitou roli hrají mezilidské vztahy na pracovišti, možnost problém probrat a společně najít řešení.

Stejně jako u každého onemocnění, také v případě syndromu vyhoření je důležité začít s léčbou včas. Optimální je uvědomit si riziko už ve fázi stagnace, nicméně není jednoduché uvědomit si ji. Dostanete-li se až do samého finále, tedy stavu vyhoření, pomoci může školený profesionál, psycholog či psychiatr. Dobré výsledky byly zaznamenány také v rámci kognitivně-behaviorální terapie či logoterapie.

Čtěte také: Ohroženější jsou ženy a záleží i na počtu dětí: Syndrom neklidných nohou vás může přivést až na psychiatrii

Zdroj: helpguide.org, mayoclinic.org 

Reklama