Létání prostě miluju. Jelikož jsem velkou část života prožila za totáče a i po revoluci jsme byli docela socky, moc jsem si ho zatím neužila, „normální" linkou jsem zatím neletěla, vždycky jenom nějaké chartery s cestovkou, kde je člověk v houfu a někdo se o něj stará. Což je dobře, protože při představě, že bych někde musela pobíhat po ohromném letišti a s mými jazykovými (ne)znalostmi se snažit strefit na to správné odbavovací místo, mi naskakuje husina.

Docela vám závidím, když popisujete mezikontinentální lety a jaká je to vlastně nuda... pro mě byl každý můj dosavadní let obrovský zážitek, připadala jsem si jako ve filmu, prostě bude ještě dlouho trvat, než mi to zevšední. Užívám si každý detail, prolezu všechny bezcelní obchůdky a připadám si hrozně důležitá, jako že i já, obyčejná holka z Moravy, letím někam do světa... Dokážete to pochopit? Asi těžko.

Z celého letu mám ale nejradši start. Dokud letadlo jen tak popojíždí sem tam, to ještě nic není. Pak se ale rozjede pořádně, motory zařvou, to už člověk ví, že je to vážný... a pak najednou přijde ta chvíle, kdy se odlepí od země, miluju tu chvíli, kdy vás přetlak zatlačí do sedadla, kdy cítíte tu obrovskou sílu stroje pod vámi... jako by člověk jel na nějakém ohromném zvířeti. To si fakt užívám. Vůbec se nebojím, i když samozřejmě hlavou chápu, co všechno se může stát, ale nějak si to nepřipouštím.
Přistání už je méně příjemné. Rychlý sestup mi trošku hýbe žaludkem. Ale při posledním letu vloni o dovolené jsem si všimla, že se netleskalo pilotovi. To už se nedělá? Nebo jen při nějakých delších letech?

Všem vám přeji pěkný průlet dnešním dnem!! :o)
Velbloudice

Milá Velbloudice, díky za velmi emotivní příspěvek. A nebojte, určitě tu nejste jediná, pro koho ještě létání zdaleka není nudná rutina...