Před asi tak dvěma nebo snad třema lety jsem už napsala do ženy-in malý článek o mém traumatickém zážitku při narození mého syna. Bylo to před čtyřmi lety. Můj syn byl od začátku těhotenství až do konce v poloze pánevní, a tak lékaři ze zdravotního hlediska rozhodli, že se mi narodí císařským řezem.

Tenkrát to pro mě byl šok, zklamání, nad vším co souvisí s tím těšit se z narození svého prvního děťátka. Měla jsem totální narkózu, neb mám genetickou vadu páteře a lékaři si nebyli jistí, zda by mě pří spinální anestesii nějak vážně nepoškodili páteř. Po zákroku jsem si prožila dlouhé „peklo na zemi“..... Nejistota, zklamání a zoufalství mě dohnaly tak daleko, že jsem měla pořádný poporodní blues, snad už i psychózy.

Chodila jsem na terapie a pomalu se ze všeho dostávala. Naučila jsem se žít s mým osudem a chápala, že minulost byla a my žijeme přitomností někdy i budoucností. Můj vztah k mému synovi se krásně rozvíjel a nějak jsem zapomněla na to, co jsem si tenkrát prožila.

Po dvou letech jsme se s manželem dohodli, že by přeci jen nebylo na škodu pořídit si další děťátko. Už jsem věděla jak a co, a musím i říci, že jsem byla smířená s tím, co jsem si prožila. Bohužel otěhotnět se mi moc rychle nevedlo... až teprve na začátku minulého roku, když už jsem vše vzdala, jsem přišla do jiného stavu.

 

Průběh těhotenství byl dost problémový, na začátku jsem měla hematom a moc šancí jsem neměla miminko donosit, ale nedala jsem se a dokázalo to i to maličké. Pak jsme měli dopravní nehodu v mém 15. týdnu a opět štěstí a Anděl strážný nás nedal.

Ke koncí těhotenství mě trápily předčasné stahy. Při posledních prohlídkách leželo mé miminko opět hlavou nahoru, tj. poloha pánevní. Přiznám se, že jsem od začátku byla psychicky připravena na císařský řez, nějak jsem si nedávala naděje, že se mi maličké narodí normálně.

 

Mezi 30. a 34. týdnem bylo miminko ve správné poloze, ale pak to přeci jen vzdalo... a zase se vrátilo. To už lékaři naměřili jeho váhu něco kolem 4 kg, já měla zdravotní potíže, stahy, křeče do rukou a nohou, a tak bylo rozhodnuto, že se mi prcek narodí opět císařským řezem, a to deset dní před plánovaným termínem.

 

Onu skutečnost jsem přijala s klidem a byla smířená s tím, co mě čeká. Věděla jsem do čeho jdu, císařský řez už jsem jeden měla. Žádná neznámá pro mě. Tentokrát jsem měla jedno velké přání..... a to mít spinální anestesii.

 

V nemocnici měli konečně snímek mé defektní páteře, a protože to bylo v místech, kde se žádná taková anestesie neprovádí, nic tomu nebránilo.

 

Den „D“ nastal.... Přesně 13. 1. jsem nastoupila do nemocnice a to na pokoj č. 13 - no samé třináctky!!!

Měla jsem to štěstí, že jsem pracující místní nemocnice, a tak jsem dostala jednolůžkový pokoj. Za což jsem byla všem vděčná, chtěla jsem být sama a mít na vše klid.

 

Následovala vyšetření, kde mi bylo sděleno, že jsem v oblasti pánevní velmi úzká a to z hlediska vnitřních kostí, že bych asi nikdy nemohla rodit děti normálně. Tudíž jsem měla obrovské štěstí, že žiji v dnešním století, pár let zpět - asi bych už tu nebyla... Kdo ví, ale tím se už nebudeme zaobírat. Můj největší strach byla ta spinální anestesie - zda bude fungovat, zda to zabere, a vůbec jak to budu prožívat??

Moje kolegyně kroutily hlavou, že jsem šílenec, že ony by si ji nikdy nedaly, ale já si řekla: MUSÍM to dokázat..... MUSÍM.

 

Došlo mi, že je to úplně jedno, jakým způsobem se mi mé další dítě narodí, důležité bylo to, aby bylo zdravé a živé a já též....

Věděla jsem, že jiná volba není, a za zdraví a život mého dítěte jsem musela podstoupit mou druhou životní zkoušku, na kterou jsem byla lépe připravena než před čtyřmi lety.

Tu noc jsem vůbec nespala, chtěli mi něco dát na spaní, ale já frajerka, že to neni problém, že to zvládnu. No usnula jsem až ve tři ráno. Říkala jsem si klid... to zvládneš, neboj.

 

Přesně 14. 1. nastal ten očekávaný den. Ráno mě porodní asistentka připravila na zákrok. Můj největší strach byl katetr.. brrrrrrrrrr, ale snesla jsem ho. Pak kolem deváté hodiny mě vezli na sál.

 

Bohužel jsem musela čekat půl hodiny, až do mě nateče infuze.

Srdce mi strachy tlouklo až někde u kalhot. Jaký já měla strach, to si nikdo neumí představit!!! Ale mými srandičkami jsem se snažila onu trému zahnat. Na sále si dělaly kolegyně srandu, že jsem si tam přišla zhubnout a zbavit se svého pupku.

 

Zavedení spinální anestezie trvalo poměrně dlouho. Bohužel mám tak špatnou páteř, že paní doktorka měla co dělat, aby se to povedlo. Už jsem se loučila s tou představou, že to zabere. Nakonec po dlouhém zkoušení se to povedlo. Jak jsem si oddychla!

 

Na sále byla i teta mého muže, před čtyřmi lety pracovala jako šéfová operačního oddělení, a tak směla na sál. Tatínky tam nepouští, protože nikdo neví, jak se tam zachovají, a o omdlívajícího tatínka se tam nemá kdo starat. Přiznám se, že jsme se s manželem i dohodli, že takhle to bude nejlepší, že on počká na porodnici, až malého přinesou.

 

Spinální anestesie začala zabírat, musím říci, že těch prvních pár minut bylo pro mě strašných. Začal mi najednou šíleně klesat krevní tlak, nohy tvrdly a já myslela, že exploduji, docela jsem začala propadat panice, ale anestezioložka byla super a uklidňovala mě, za pár minut bylo po všem a já si nahlas oddechla. Jen jsem pořád volala, že chci kyslík. Ten jsem taky dostala. Místo duševní podpory mé tety, která skončila přímo u místa činu a držela gynekologům háky, jsem si odchytla mou kolegyni. A ta strávila celý porod při mně.

 

Ještě jsem si pak dovolila vypustit pár fórů, to když mě pan doktor musel lépe umístit na operačním stole. No a najednou to začalo, vyzkoušeli, jak jsem citlivá, zda cítím studené, či ne.

Tak si tam tak ležím a ptám se, jak jsou daleko???... a moje kolegyně na to: „No za chvíli už bude malej na světě“ to jsem byla v šoku, že už mě řežou a já o tom ani nevěděla. V mžiku se na operačním sále objevilo asi přes patnáct sester. U mé hlavy asi šest. A každý mi referoval, co už vidí. „Vidíme nožičku, jednu, druhou, prdelku....ty jo, ten má ale zadek, ručička a hlavička...“

 

Ucítila jsem tlak, jak pan doktor vytlačuje tu obrovskou hlavičku, mžik, sekunda, kníknutí a bylo to.... Pak přišel pláč, moje ulehčení a hrdost sama nad sebou, že jsem to dokázala. Malého mi ale neukázali hned, nejdříve ho očistili a já slyšela, jak křičí na celý sál. Pořád se kolem mě fotilo a já si přišla jako nějaká filmová hvězda.

Ta radost, že je už malej na světě, byla nepopsatelná. Pořád jsem se ptala, kdy ho uvidím, byla jsem šílene netrpělivá. Jenže do toho mě začala šíleně bolet hlava. A já se ovládala jen proto, abych svého syna viděla. Dostal jméno Tobias.

Ještě jsem se dohadovala s paní doktorkou, co mi může píchnout na ty bolesti hlavy. A pak..... přišla sestřička s malým plakajícím uzlíčkem. Něco tak krásného jsem ještě nikdy neviděla. Odepnuly mi ruce a já ho směla hladit, brečela jsem a byla jsem tak mimo, že jsem na něj mluvila česky, všichni se smáli, protože nikdo nerozuměl ani slovo, a já brečela a hladila toho malého tvorečka, a dávala mu pusinky a on i přestal plakat.

 

Vůbec se mi nechtělo ho nechat odnést. Tenhle moment byl pro mě něčím krásným, nepopsatelným, byla to odměna za vše, co jsem prožila, odměna za mou statečnost a trpělivost a já byla tak pyšná sama na sebe, že jsem málem vyskočila radostí na tom stole J

 

Pak už jsem jen slyšela, jak se můj syn promenáduje po operačním sále a je všem ukázán, půlka špitálu ho viděla. Já jsem si povídala s kolegyní a musím říci, že mi ta doba utekla moc rychle. Jenže ke konci se mi začaly probírat nohy. Radši jsem to nikomu neřekla. Jen jsem doufala, že už to budu mít za sebou. Pak jsem to po pár dnech vyprávěla paní doktorce a ona nechápala, prý to drží až šest hodin, hihi.. a já už na pokoji zvedala nohy.

 

Ke konci jsem dostala něco na zklidnění, no bránila jsem se, ale prý to je lepší, tak jsem jen hlídala, aby mi toho nepíchli moc... A že se moje kolegyně „zlobila“, kdo tu teda tu narkózu provádí: zda já, či ona J

 

Pan doktor, který mi Tobiáška prohlédl, tak to byl mimochodem slovenský lékař, musím říci, že velmi, velmi dobrý lékař. Řekl jen, že je malej vpořádku, prý má určitě kolem 4 kg. Že i naše setkání bude natolik osudné, jsme oba ani pořádně netušili, ale to až v druhém díle mého vyprávění.

 

Zbytek dne jsem nějak proplula v nadšení nad sebou samou. Doktoři mě nutili spát, ale já nemohla, tak jsem byla rozrušená. Odpoledne přišel můj syn s mým manželem a moje tchyně. A pak spousta gratulací od mých super kamarádek ze ženy-in... a telefonátů.

 

Člověk by mohl říci, že štěstí nic už bránit nemůže, ale bohužel.... šok přišel už ten večer.

Nikdy bych nevěřila, co vše ještě přede mnou stálo a jaká zkouška mi byla ještě udělena, a to jen proto, abych si zřejmě konečně uvědomila důležitost a podstatu některých věcí....

 

Pokračování Libčina příběhu si můžete přečíst zítra.