Toto chlupaté zvířátko je činčila. Je to kluk. Dostal se ke mně zcela neplánovaně, nikdy mne nenapadlo pořídit si právě činčilu, nic jsem o nich nevěděla, v dětství jsem měla spíše křečky, morčata, myši, pak když jsem se osamostatnila, pořídila jsem si potkany...

p

A jak ke mně tedy činčila přišla?
V lednu letošního roku mi umřel jeden ze dvou potkanů a s touto smutnou událostí jsem se svěřila spolužákům ve třídě na vysoké škole. Navíc jsme měli odjíždět na zimní kurz, tak mi bylo líto pozůstalého potkánka, že doma zůstane bez kamaráda, úplně sám...
Na horách mi pak spolužačka Hanka nabídla činčiláka. Samozřejmě mu neopomněla udělat správnou reklamu: je krásnej, hodnej, nechá se pohladit, nekouše... Hlavně až prý uvidím tu srst. Hanka však nebyla jeho první majitelka. Dle jejích slov se ho ujala, asi z lítosti, a pak si pořídila psa a pro činčiláka už jí nezbylo místo a hlavně čas. Tuto lukrativní nabídku jsem pečlivě zvažovala do konce našeho pobytu a nakonec jsem přikývla. To jsem ale ještě nevěděla, že činčilák se jmenuje Metro a že Hančina reklama byla poněkud klamná.

l

 

Když mi ho přivezla, z klece na mě vystrašeně koukaly dvě velikánský oči plné obav, jeho uši mi připadaly hrozně veliký, až jsem měla pocit, že ho ta hlava každou chvíli převáží a že asi nebude moct chodit... Největší zděšení bylo z oné vychválené srsti... Povídám Hance: On je nějakej nemocnej? Nebo co to má s tím zadkem? Vypadá nějak vypelichaně... Hanka se snažila situaci s nadhledem vysvětlit: no, víš, jak jsme byli na těch horách, tak mamka ho celý týden nenakrmila, protože si myslela, že tam má pořád žrádla dost, (dokonce víc), ale to bylo z toho, jak on si loupe semínka slunečnic a dýní a slupky háže zpět do misky... tak měl asi hlad a tu srst si okousal. Nezapomněla mě ani uklidnit, že mu ten kabátek určitě doroste. (na fotkách můžete vidět, že ještě nedorostl. Jestli s tím někdo máte zkušenost, budu ráda za radu, jak mu pomoct, aby z něj byl zase fešák)

Vzhledem k tomu, že jsem byla poučená, že nekouše, tak jsem ho vypustila na delší výběh z klece. Neboť jsem byla informovaná i o tom, že je hrozně hodnej, plně jsem mu důvěřovala a nechala ho asi na 15 minut samotného vypuštěného v kuchyni a šla se osprchovat. Při konečných hygienických procedurách mi přestala svítit v koupelně žárovka. Tak jsem to nebrala na těžkou váhu a jen jsem si pomyslela, že asi ta žárovka praskla. A pak jsem šla za Metráčkem ...
Jaké pak překvapení v kuchyni... Metro nikde. Během té čtvrt hodinky zdolal potkaní překážky a zalezl za lednici. Rozhodla jsem se, že ho zkusím nalákat na nějaký pamlsek, neb na volání nereagoval. Tak otevřu lednici a v ní... tma. Hm. Asi v ní taky praskla žárovka. A pak mi svitlo. Zkusila jsem rozsvítit a zapnout varnou konev a zjistila jsem, že nic nefunguje. Metro úspěšně vyhodil pojistky překousáním kabelu od lednice. Oprava stála jen návštěvu elektrikáře a 300 Kč.
Je to zvířátko vskutku živelné, vyskočí na topení - v mém případě na karmu - a to je osud, na sporák - musím tedy dávat pozor, abych ho nepřipekla. Nemá rád pejsky a potkany, když mu lezou po kleci. Zato když leze po kleci on jim, tak to je hrdina.
I přes to, že nahlodal i nohy od židlí, olizuje slánku, převrhuje pepřenku, dobývá se ke kabelům, ožírá omítku - a to má vápenku... tak už bych ho pryč nedala. Je s ním sice dost starostí, ale taky zábava. V létě dostal větší klec, teď přemýšlím, zda mu pořídit nevěstu, že by si před ní třeba ten kožíšek nekousal. Ví Bůh...
Reklama