Děkujeme za další vtipný příspvěek na dnešní plavkové téma. Poslala nám ho čtenářka Helena a je vzpomínkou na začátky cestování po revoluci

Milá redakce, doufám, že můj muž tento příspěvek nikdy číst nebude, neboť by mi vynadal, že z něj dělám před tolika čtenářkami pitomce.

Bylo to krátce po revoluci, otevřely se hranice, otevřely se možnosti cestování. Balaton, Rumunsko a Bulharko jsme mohli vyměnit za země s nádechem exotiky. Ta naše „první“ cesta z dnešního pohledu sice až tolik exotická nebyla, ale tehdy se zdála, směřovala do Španělska, konkrétně do letoviska Pineda de Mar .

Neumíte si představit jak horečně a dokonale jsme se na tuto cestu s manželem připravovali. Našeho tehdy pětiletého synka hlídaly babičky a my to pojali jako opožděnou svatební cestu na západ. (Vím, Španělsko je na jihu, ale pro nás byl tento jih dlouhou dobu západem).  

Dovolená byla s plnou penzí, o jídlo se nebylo třeba starat, důležité bylo, ať hlavně dobře vypadáme, ať není poznat, že jsme ti burani z Československa, kteří se ve světě nedomluví. To teda nejsme, ani náhodou. Ve světe se domluvíme (já rusky, manžel německy), vychování máme také, my vám ještě ukážeme. Mezi západní turisty dokonale zapadneme a když ani jeden z nás neotevře hubu, nikdo by nepoznal, zda jsme s Itálie, s Německa (samozřejmě západního)  či nevím odkud.  

Největší důraz v našem image jsme samozřejmě kladli na výběr plavek. Ty moje tehdy vyšly na 1 500 Kč (rok 1992), což byla na tu dobu skoro třetina platu. Na manželovi plavky tudíž už tolik nezbylo. Ale co, chlap si vždycky nějak poradí.

V průběhu cestovní horečky a z nedostatku času při balení (tato funkce odjakživa spočívala a dodnes spočívá na mně), jsem velmi neuváženě, poslala manžela, ať si jde koupit nové plavky sám. Měl na ně 500 Kč, což také tehdy nebylo zrovna málo. S důrazem, ať si koupí něco světového, jsem se o jeho plavky více nestarala. Po jeho návratu jsem se také nějak nezajímala, protože jsme měla přípravy s balením, jen jsem se ho zeptala: „Máš?“ „Mám“, odpověděl. „A pěkné?“ „Super!, nech se překvapit“. „A také za super cenu“.  A tak jsem se nechala překvapit.

Cesta do Španělska proběhla v pořádku, a hned po příjezdu hurá na pláž! Moje plavky byly překrásné, zejména i díky tomu, že jsem tehdy ještě měla překrásnou postavu, byla jsem zvědavá na ty manželovy. Oblékl si je na sebe. „No super! Značka Adidas. Hmm, dobře jsi koupil“, ještě jsem ho pochválila. „A kde jsi je sehnal.“ „To víš, kdo umí, ten umí,“ odpověděl.

Po pláži jsme se procházeli jako opravdoví cizinci a cizinci kolem se také na nás usmívali. Sem tam některý z nich prohodil: Adidas, Adidas… a našli se i takoví, co ukázali prstem nahoru. Jejich potutelné úsměvy  mi však začaly být po chvilku nápadné.

„Co pořád mají? Že by mu ty plavky záviděli? Je fakt, že nikdo tam takové adidasky „s pěti pruhama“ nenosil.“  

No telata z Čech, jak by řekl herec Vondruška v jednom známém filmu. Tak jsme si po dvou dnech pózování připadali, než se nás naší průvodkyni zželelo a opatrně manželovi naznačila, že Adidas mají o nějaký ten proužek míň.

Teď už to samozřejmě víme také, ale tehdy jsme světové značky znali akorát tak z rychlíku a světoví jsme byli i my dva, ale to až potom, když si manžel běžel koupit v místním krámku rychle plavky náhradní, tentokrát se španělskou vlajkou na zadku.

Hezký den v plavkách i bez přeje vám i vašim mužům

Helena

No co, já bych to neřešila, pruh sem, pruh tam

Máte také nějakou příhodu s plavkami, milé ženy-in? Jaké plavky nosí váš partner? Líbí se vám jeho plavkový vkus, nebo byste mu doporučila něco jiného? Je staromilec a nosí plavky, dokud se na něm nerozpadnou, nebo jde s dobou a má každý rok nové?

Napište nám na redakce@zena-in.cz

 

Reklama