Tak jsem seriozním výzkumem vlastního přístupu ke svému image zjistila, že jsem nějaká divná a že mám patrně nebezpečně laxní přístup ke světově proslulým výrobcům. Asi mě nemají kluci z „Najku“ rádi. Kdo mě ale tutově miluje, jsou proslulé firmy „Lu-sing, Li-čong, Čum-sem, Čum-tam“ a podobně…
Upřímně se přiznám, že poznám Nike fajfku, poznám Adidas, i když – moment, tři pruhy, nebo čtyři? Jasně, tři, a kdyby si člověk nebyl náhodou jistý, tak to lze vysledovat podle ceny. Přímá úměra je zde naruby. Neboli čím míň, tím víc a obráceně.
Ale kdo by to řešil… No, někdo fakt ano!
K smrti jsem minulý týden urazila jednu známou, když mi ukazovala na svém synkovi vcelku pěknou mykinu.
Povídám: „Super, ta je pěkná, v jiný barvě jsem ji koupila Johaně za tři stovky u „čongů“.“ To jsem neměla. Tedy, neměla jsem to říkat.
Tvář se jí zkroutila jako plastová lahev v sauně a oči vyvalily. „Tohle je mikina z GAPu, to asi nebude stejné,“ pravila a dívala se na mě, jako kdybych jí svedla manžela.
„No vidíte, to jsem ale popleta, že? No vypadají úplně stejně.“ Snažila jsem se.
„Tak cenově v tom asi rozdíl bude, že?“ vypadala, jako by snědla kilo citrónů.
„Nooo, to asi jooo – ale až ji chudák ve školní jídelně za tři dny nabatikuje rajskou polívkou, tak s ní vytřete podlahu jako já s tou Johaninou,“ usmála jsem se mile.
Neopětovala mi to. Neudělala by to, ani kdybych si vlastní ústa omotala dvakrát kolem hlavy.
A co je to za značku?
Došel mi make-up. Objevila jsem jeden a jsem s ním moc spokojená. Člověk nevypadá, jako by si na hlavu natáhl punčochu, jen to hezky podbarví a trošku eliminuje kruhy pod očima, způsobené patrně genetickou dispozicí po otci. Ty jeho by ocenil nejeden artista.
I vydala jsem se pro jiný, ten stejný.
Vysvětlila jsem slečně za pultem, oč mi jde.
„Je to v takový lahvičce s pumpičkou, má to průhledný uzávěr a pumpička je šedá. Bude to hodně světlý, asi jako já.“
„ A značka?“
„A sakra!“
Nevim, prostě nevim. Já trouba nevim, co si dávám na obličej.
Místo abych se jela domu podívat, vzala jsem vypotřebovanou lahvičku.
Dostala jsem, co jsem chtěla, a nebudete mi to věřit, ale značku jsem zase zapomněla, přestože mi ji ta slečna řekla. Ne, není z nejlevnějších, ale já jsem s ním spokojená, a tak je mi to jedno. Nevím ovšem jak se jmenuje, kdybyste mě zabili.
Koupím, co se mi líbí za výlohou, a je mi fuk, kam vlastně lezu. U čongů jsem například oblékla Johanku za dvanáct set korun. Má dvě teplákovky, hafo punčocháčů, x triček, tři mikiny a miliony spoďárů.
Je mi srdečně ojedinělé, jestli se vrátí ze školy s temperou na hrudníku, protože prostě půjdu a koupím to jiné. Nebudu mít potřebu svou dceru zastřelit.
Vysvětlím jí, aby si na věci dávala pozor, aby příště byla opatrná, ale racionálně vím, že jedenáctiletá holčička má určité možnosti a navíc i zbrklé spolužáky.
Nechci stresované dítě, které se bude bát se ponořit do uměleckého transu jenom proto, že bude celou svou bytostí hlídat megadrahé tričko.
Ráda bych vychovala člověka, který si bude vážit věcí, ale nebude posuzovat druhé podle toho, jestli mají na visačce rybí kost nebo krokodýla, protože o tom hodnota člověka není.
Přehlídky mě baví
Přestože mi zdejší Číňanka už zdálky otevírá dveře se srdečným „Loblý den, vy dnes ale krásná,“ a já si tady levně nakoupím pět sukní, které doma pomocí provázků a barev dotvořím dle vlastní představy, doplním šatník o úplety, které vylepším korálkovým páskem, přesto miluji módní přehlídky v televizi.
Strašně mě totiž baví si představovat, kterak se slečna z mola, v klobouku velikosti menšího letiště a halence, ve které má ramena jako concord, rve v ranní špičce do hromadné dopravy.
Obdivuji invenci návrhářů a jejich zběsilé nápady, ale vlastnit bych to nechtěla. K čemu?
I když…
Pokud jedu do Tesca, tak kvůli jednomu místu.
Je to obchod, kde se prodávají věci, které (alespoň takové jsou mé informace) vyrábějí ručně jiní lidé kdesi daleko od nás.
Za směšnou cenu tento tovar, povětšinou vyřezaný ze dřeva, nebo ušitý, prodají, aby měli na obživu pro své rodiny.
To je jeden důvod, proč sem jezdím, a ten druhý je mi vlastní. Tyhle věci, mají duši.
Někdo na ně sahal rukama, opracoval je, dýchal na ně... žádná není stejná. Trošku mě mrzí, že cena, kterou oni dostanou, zdaleka neodpovídá ceně prodejní. Přesto to kupuju.
Navíc, nádherně to tam voní.
Taky jsem se rozšoupla
To je právě to, že kupuji věci zásadně očima a vůbec netuším, co se jak jmenuje a kdo to vyrábí.
Jdu si takhle nakoupit zase něco ručně vyrobeného s duší a příběhem, když mě v jiné výloze doslova zachvátily šaty jako vystřižené z romantického filmu. Okamžitě jsem tam vplula a ukázala prodavačce, která tedy, musím říct, byla překvapivě ochotná, vyhlídnuté šaty. Drobné kvítky, stažené po prsama, spadlá ramínka, dole krajka...
Divže mě ta paní nenosila v náručí. Chňapla jsem oděv a zaplula do kabinky. „Nádhera!! Jsou kouzelný,“ šveholila jsem zpoza závěsu. „Už se jich nehodlám pustit.“
„Takže se líbí, mladá paní? Vezmete si je?“
„No samozřejmě!“
Vytopila jsem přes čtyři tisíce. Lehce se mi klepaly kolena. No a co, stejně jsou nádherné! :-)
Nový komentář
Komentáře
Oblečení nakupuju děsně nerada.... pro spodní prádlo chodím k jedné paní, která je podobně "obdařená" , ještě mi dobře sedí kalhotky z Globusu
, mám ráda pořádný hezky do pasu.
Do sekáče chodím akorát do dětskýho, neb mě děsně nebaví přehrabovat se v hromadách. Mám ráda takovej rychlonákup, přijít do krámu rozhlídnout se, uvidět, vyzkoušet (a když mi to je) koupit a vypadnout
.
V lidovce sem tam něco koupím, naposledy trika synovi a manželovi, byla to opravdu 100% bavlna, na mě tam nic nemají.
K vietnamcům jdu tak spíš z nouze, koupila jsem tam naposled rifle, byla jsem ráda, že jsem vůbec něco sehnala, ale bohužel jsou to bokovky a já jsem z nich hotová, protože mi z těch boků furt a furt jedou dolu.... a to natahování mě vážně štve, ale co jsem měla dělat, když na mě nic jinýho nebylo....
Boty hlavně pro děti chodím kupovat k jednomu pánovi, má botky s žirafou a kterej děckám vždycky nožky přeměří a hned mi řekne ze kterých si mám vybrat, takže si ani nepamatuju jakou maj děcka velikost
, sama mám s botama problém, mámm celkem širokou nohu s vysokým nártem... takže u nás jen málokdy něco seženu, teď mi byla doporučena značka Ara, prý mají velký výběr širokých a co jsem koukala na netu, tak i moc hezkých botek 
ax — #40 fakt mě baví denně prolézat obchody aby mi neunikla sleva. Do obchodu jdu když něco potřebuju, ne na procházku.
wich — #35 Líbí se mi jejich salon. mají to pěkné, čisté a jsou ochotní.
Barunka — #14 Zvlášrní, já nosím vel 48. A se sehnámín bund a kabátů nemám problém (alpine pro a podobné obchody...)
wich — #35 átéčko — #34 A u nás navíc jsou zaměstnanci,není to jejich firma.
Jinak zaměstnávání způsobem za minimální mzdu oficiálně, a bokem, mimo pracovní smlouvu nějaký další peníz, to je naprosto běžné například u českých hospodských. Ti takhle zaměstnávají kuchaře a číšníky, a považuje se to za normální... bohužel.
ovenka — #39 proč by nedohledal doklady?
Spousta firem má někde sídlo, a jinde provozovnu, nebo i fůru provozoven. A dohledat se dá normálně všechno, ať nakupují, kde chtějí. Účetnictví si nutně Asiati vést nemusejí, mnohdy stačí daňová evidence, a k tomu nepotřebuje umět nijak zvlášť plynně česky. Nebo to pro něj jednou za rok udělá nějaká účetní, při prostém nákupu a prodeji zboží na tom není nic pracného a složitého. 
Zaměstnávání na černo je jinej problém, ale to se dost špatně prokazuje, kde není žalobce... Důchodkyně ovšem taky může pracovat na dohodu o provedení práce, takže se nikde nepřihlašuje, neodvádí se za ni ani zdravotní a sociální pojištění, a to, co jí dá Vietnamec na ruku, už může být řádně zdaněno 15%, aniž by o tom ta důchodkyně cokoli věděla, to není její starost.
No nic, já myslela, že když se tu tak zasvěceně hovořilo o daňových únicích, že se třeba něco konkrétního přiučím, co ještě neznám a budu to moci využít pro svou práci.
JanaVi — #37 Protože tam ještě nikdo neposlal kontrolu z ÚP ne FÚ.
ax — #40 Mám úplně stejný názor, jen ještě chodím ráda do sekáčů.
Jenka2 — #31 ale tady ( Florida ) nikdo jinej nehty nedela.
Ted mam velmi cistounkou a peclivou pani pedikerku a nemenila bych. Jo - v hodne drahych salonech pracuji i bile. Ale na cenu za pedi okolo kila doliku bych se mohla vyprdnout.
Za dobré ceny se dá nakoupit i v lepších obchodech, nejen u vietnamců. Nemyslím teď věci pro děti, do těch nemá smysl nějak víc investovat. Ale když žijete ve větším městě a denně procházíte obchody, tak se dají nakoupit svetry za dvě stovky, značkové rifle zlevněné ze 3tisíc na jeden, botky Baťovky na pár stovek apod. Nekupuju šunty a hadry, se kterýma by šlo akorát tak vytírat podlahu, ale vždycky mě potěší, když ulovím něco zlevněného na zlomek ceny.
U vietnamců nakupuju nerada a jen výjimečně. Asi jsem vůči nim rasistka, ale nemám je ráda. Nesnáším ten smrad vietnamských obchodů, jejich vlezlost a to, že když nic nekoupíte, už vám neodpoví ani na pozdrav na rozloučenou. A hlavně - nechci jejich podnikání podporovat, české obchody krachují, aby tu přistěhovalci z Asie zkupovali nejlepší budovy ve městě a prodávali tu hadry.
Rikina — #36 Jak si může vietnamec, který nerozumí česky vést sám účetnictví? a vede si ho. Kdo dohledá doklady na zboží např.od firmy z Prahy pro "obchodníka" z pardubicka? O kterém každý ví, že jezdí pro zboží do Brna. Nevěřím, že na brněnské tržnici obchodují pražáci. Který finanční úřad bude kontrolovat obchodníka např. v Olomouci,když má trvalý pobyt v Pardubicích? Všimla jsem si, že podnikají hodně v jiném kraji, než mají bydliště.
JanaVi — #37 to dělají i čeští zaměstnavatelé !
Rikina — #36 konkrétně u nás zaměstnávají důchodkyně bez jakéhokoliv přihlášení. Platí jim 1x týdně na ruku 50Kč/hodinu a nic neodvádějí. Proč jim to projde, to nevím.
Jak konkrétně okrádají asijští prodejci stát na daních?
Mě by to zajímalo, neb více než polovina mých klientů by za radu v tomto směru platila zlatem. Českých klientů. 
Zejména pokud by to "okrádání" bylo legální. Osobně se domnívám, že i asijský obchodník je registrován, má minimálně živnostenský list a finančák na něj vidí stejně jako na kohokoliv jiného, ba naopak dle mých zkušeností cizinci jsou bedlivěji sledováni.
átéčko — #34 Třeba se manikérky bojí konkurence, tak vypouštějí pomluvy - kdykoli jdu v shoping parku nebo v tescu kolem jejich salónu, mají narváno.
enka1 — #32 Naše hoky, co dělají manikůry je pomlouvají, že mají netestované výrobky, ale tomu moc nevěřím.
Je asi každému jasné, že u vietnamských obchodníků, lidovek apod. není kvalita oděvů něco extra, že platí daně všelijak, ale vzhledem k tomu, že velká část obyvatel ČR na značkové obchody prostě platem nedosáhne, zvolí tuto variantu. Nedávno jsem si kupovala teplákovku, kterou jsem dlouho sháněla - bílá adidas se zlatými aplikacemi. Stála 5 tisíc. Pochybuju, že většina rodičů si může dovolit vybavit takto šatník dítěti
Můj stěžejní obchod je HM, společenskou módu + kostýmky vybírám v Zebře, ale vycházkové oblečení (trička, džíny...), pásky, šátky si kupuju v sítích Takko, Kik apod., přestože teď už si můžu dražší věci dovolit. Ale nebudu utrácet tam, kde to není nutné.
Jenka2 — #31 Zatím oni jediní pracujou v rouškách
Eva_Fl — #27 Na pedikuru ani manikuru bych k nim nešla