Chůva? Ta těžké zkoušky zažívá...

Žena a dítě, to jsou dvě spojené nádoby. Děti jsou naším životem, naší budoucností. Existují mezi námi i takové ženy, které nejen že se poctivě starají o své potomky, ale navíc pomáhají ostatním poprat se s úskalími mateřství – jsou chůvami, a dětem tak zasvětí celý svůj život. Co vše ale musí pro dosažení svého vysněného povolání absolvovat? To jsem zjišťovala za vás...

Být chůvou jistě není žádný med. Obzvláště pokud si uvědomíme, kolik zodpovědnosti na bedrech těchto žen spočívá. Musím říci, že žena, která se rozhodne celý svůj život a volný čas zasvětit dětem, a pomáhat tak v mnohém jejich rodičům, zaslouží opravdu velký obdiv! Zodpovědnost, kterou na sebe touto profesí přebírá, je pro nás, laiky, naprosto nepředstavitelná. Osobně znám několik dívek, které se po studiích vydaly do světa coby au pair, a všechny do jedné dnes tvrdí, že si prošly tvrdou a náročnou prací, která jim ale mnohé dala – z nezkušených kuřat se staly sebevědomé ženy, které jsou na sebe hrdé. Hrdost spočívá především v tvrzení, že všechen psychický tlak a zodpovědnost přece jen přes mnohá úskalí úspěšně zvládly. Proto, co jsem se dozvěděla, že v Česku existuje možnost absolvovat Ministerstvem školství akreditovaný rekvalifikační kurz Chůva pro děti do zahájení školní docházky, jež je zakončen zkouškou z profesní kvalifikace, po které se mohou úspěšné absolventky stát profesionálními chůvami, neváhala jsem a jela jsem se na pražský Smíchov osobně podívat, jak vlastně zkouška vypadá a co vše musí zájemkyně pro toto povolání „vytrpět.“

Když jsem dorazila na místo, přesněji řečeno do Institutu vzdělávání pracujících v domácnosti, který sídlí na pražském Smíchově, závěrečné zkoušení již bylo v plném proudu. „Jdete jako na zavolanou, zrovna zkoušíme poskytnutí první pomoci,“ uvítala mě zakladatelka a jednatelka společnosti Mgr. Eva Kopečná, která byla přirozeně také jednou ze zkoušejících osob. V malé místnosti, jež je určena průběhu zkoušky, která je rozdělena na dopolední a odpolední sekci, jsem zrovna narazila na mladou ženu, která zkoušejícím vysvětlovala, co vše by dělala v případě, kdyby se dítě, které hlídá, začalo dusit. Nervozita se dala krájet, ale mladá dáma zachovala chladnou hlavu a rozhodně se ani mou přítomností nenechala vyvést z konceptu - popisovala, jak by dítěti poskytla první pomoc, vše demonstrovala na připravené figuríně a ke všemu ještě odpovídala na záludné otázky přítomných zkoušejících dam. Potichu jsem si sedla do koutku místnosti a pozorovala, co se bude dít v příštích minutách…

U stolku vedle mě se již na ústní část připravovala další, poněkud starší dáma, jež vcelku nervózně a překotně odpovídala na otázky typu: Jakým způsobem nejlépe dbát na správný pitný režim dítěte? Které potraviny jsou pro děti v závislosti na věku nevhodné? Jak má dítě správně stolovat… atd. Na přetřes přišly i otázky ohledně hygienických návyků dětí a hlavně jejich konkrétní aplikace v reálné situaci. Zkrátka všechny ženy do jedné, jež jsem v daný den u zkoušky potkala a jejichž snem je povolání chůvy, musely prokázat notnou dávku odborných i praktických znalostí. Únava, nervozita a psychické vyčerpání na nich byly očividné.

„Paní Pavlíková, omlouvám se, že se vám nemohu zcela věnovat, za dveřmi je již další žena, je to pro nás všechny velmi vypjatý den, pokud máte nějaké konkrétní otázky, odkážu vás na naši koordinátorku rekvalifikačních kurzů paní Svatkovou,“ vytrhla mě z přemýšlení paní Kopečná.

Jelikož jsem se do této chvíle upřímně nestačila zorientovat v tom, co vše musí vlastně potenciální zájemkyně o práci chůvy absolvovat, s povděkem jsem zamířila o několik pater výš, kde na mě ve své útulné kanceláři čekala Mgr. Petra Svatková, kterou jsem krátce vyzpovídala.

Paní Svatková, pakliže chci být chůvou, musím splnit onu zkoušku z odborné způsobilosti, které jsem byla svědkem, je tomu tak?
Ano, zkouška, které jste byla svědkem, je zpravidla vyvrcholením rekvalifikačního kurzu Chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky, který náš Institut vzdělávání pracujících v domácnosti zájemcům nabízí. Celý kurz, který u nás můžete absolvovat, má akreditaci Ministerstva školství, zkouška z odborné způsobilosti, jež je pro výkon dané profese nejdůležitější, je pak akreditována Ministerstvem práce a sociálních věcí. Naši absolventi kurzů pro chůvy, kteří úspěšně závěrečnou zkoušku složí, pak mohou najít pracovní uplatnění v rodinách, řada z nich se uplatnila i ve školkách nebo si založila vlastní mateřské centrum.

Během zkoušení jsem viděla mnoho žen různých věkových kategorií. Z koho se vlastně vaši klienti rekrutují?
Jak jste správně řekla, je to různé. Naše klienty nemůžeme vymezit ani lokálně, ani věkově, a ani na základě vzdělání. Jezdí k nám jak paní z vesnic, tak z velkých měst. Rekvalifikační zkoušku u nás skládají jak mladé dámy, tak ženy těsně před důchodem. Jsou to většinou lidé, kteří touží po změně života, některé naše klientky pracovaly celý život v administrativě a dnes jsou chůvami… to, co je spojuje, je vysoká míra empatie a láska nejen k dětem, ale i k lidem.

Jsou nějaká kritéria, která musí zájemkyně splnit, než se ke kurzu či zkoušce přihlásí?
Ke zkoušce či do kurzu se mohou přihlásit osoby starší 18 let, a co je zásadní, nesmí mít žádnou logopedickou vadu. Chůva tedy musí výborně ovládat český jazyk.

Paní Svatková, stále se bavíme pouze v ženském rodě – opravdu k vám chodí jen ženy, nebo se mezi chůvami vyskytne i muž?
Jsem ráda, že jste se zeptala, měli jsme tu i muže – říkáme jim „chůváci,“ je jich sice méně, ale když se objeví, tak si jich velmi ceníme a hýčkáme si je. Muži totiž dokonale zaplňují mezeru na trhu – pomáhají v neúplných rodinách, neboť matkám, které zůstávají samy, chybí mužský element a právě oni jej bravurně celé rodině dodávají. Jejich uplatnění je v tomto směru výborné a žádané, je to jen o jejich odvaze do toho vstoupit.

Poté, co jsem opustila paní Svatkovou a zamířila nazpět do redakce, zkouška ještě probíhala. V hlavě se mi honila spousta myšlenek a dojmů, ale asi nejzásadnějším pocitem byl obdiv. Obdiv ke všem ženám a potažmo mužům, kteří se tímto krokem rozhodnou zasvětit život dětem, naší budoucí generaci. Při všem tom shonu, zmaru a zmatku, který člověk dennodenně zažívá, si tváří tvář všem odvážným chůvám a „chůvákům“ uvědomí, že jejich práce, pro kterou celé martyrium podstupují, má smysl. S m y s l, který je nadějí pro nás všechny. A za to vám patří můj hluboký obdiv a dík.

Čtěte také:

• Nenechte se rozhodit antibiotiky
• Nemoc aneb když dítěti nechutná