Burčák je vlastně taková celkem lokální výjimečnost, jak jsem teprve před nedávnem pochopila. Nás ovšem hlavně zajímá, že má být plný vitamínů, specifických kvasinek a samozřejmě také alkoholu a cukru. A že nám obvykle chutná. Ovšem pozor: Burčák je trochu zrádný přítel. Pije se velmi snadno (však je to vlastně taková ovocná šťávička, že?), ale o to těžší způsobuje následky, když se to s jeho konzumací přežene. 

Ovšem pravý burčák je zdravý - a to v mnoha směrech. Mluví se o prospěšnosti na zažívání, srdce, kožní problémy a celkovou psychickou pohodu.

  • Lidová moudrost praví, že člověk by měl vypít během jeho sezony tolik burčáku, kolik krve koluje v žilách.

Když jsem si minule kupovala burčák v mé oblíbené vinotéce, stál se mnou ve frontě vyfiknutý důchodce s květinou. Bylo vidět, že má před sebou hezký večer v příjemné společnosti, zřejmě dámy … a burčáku. Zahleděl se na tu sklínku, z které mok ochutnával a řekl: „Vidíte, jak ty vitaminy z toho přímo skáčou ven, kolik jich tam je?“

Ochutnávat!

Stejně jako u vína, mělo by u burčáku platit, že bez ochutnání jej nekupujeme. Bohužel i já jsem kdysi ve své začátečnické neznalosti párkrát nalítla. A moje ostražitost se vyhrotila natolik, že v podstatě v posledních letech kupuji jen od prověřených zdrojů.

  • Asi víte, že skutečný burčák má být ze zákona jen z českých (a samozřejmě moravských) hroznů. Jelikož je ale po lahodném moku velká poptávka, často narazíte spíš na částečně zkvašený hroznový mošt z maďarské úrody.

Zajímavostí jistě je, jak už bylo naznačeno v úvodu, že burčák se pije hlavně u nás – tj. na Moravě, v Čechách a na Slovensku, ze sousedů pak ještě v Rakousku a občas v Německu.

  • Například již zmínění Maďaři prý burčák nedělají, nad naším počínáním kroutí hlavou, ale jako dobří obchodníci nám rádi svoje hrozny na kvašení prodávají (odposlechnuto v prodejně s maďarskými potravinami).

Existuje červený burčák?

Samozřejmě že ano! Nicméně kdykoliv vidím červený burčák, vzpomenu si na film Bobule, kde i červené víno u podvodného vinaře vznikalo poněkud nekorektně.

Kam na burčák?

Nejlépe ke zdroji, tj. v našem případě ideálně asi na Moravu do sklípku. Ale i tam je dobré mít osvědčená (na základě doporučení vyhlídnutá) místa. Dobrou alternativou se zdá být i kvalitní vinotéka, kde dbají na spokojenost svých zákazníků. Úplně nejhorší je údajně kupovat burčák od prodejců podél silnice. Upřímně, ono když se člověk jen podívá na ty umělohmotné lahve vyskládané na slunku, tak ho přejde chuť.

Máme tedy nakoupeno a je třeba poklad nějak převézt domů (pokud nekonzumujeme přímo na místě). Burčák stále kvasí, proto se doporučuje občas povolovat víčko láhve a odpouštět vznikající oxid uhličitý. Taková cesta po D1 z jižní Moravy do Prahy může být pak skutečným dobrodružstvím (no, kolikrát i bez burčáku).

Jak se nenapálit?

Jak už bylo řečeno, nejlepším řešením je mít své vyzkoušené zdroje. Prodejce by měl mít také vždy viditelně v místě prodeje napsáno, odkud a z jakých hroznů burčák je. Samozřejmostí je pak také ochutnávka, aniž byste o ni požádali.

  • Burčák nemá chutnat příliš sladce. Měly by být vidět bublinky a pěna, což je důkazem toho, že probíhá kvašení. Stejně tak je pozitivním znakem kupodivu usazenina na dně. 

Odborníci poznají dobrý burčák i podle barvy, jež by měla být charakteristicky zakalená. Já mám na paměti hlavně to, že tmavá barva nevěstí nic dobrého a že tento nápoj už je pravděpodobně mrtvý či přímo zkažený. Taky už jsem si jednou takový ve své bezmezné touze přinesla v pozdních večerních hodinách domů. No, neochutnala jsem před zakoupením, takže moje chyba.

Ať máte s výběrem štěstí a přinese vám konzumace burčáku jen příjemné chvíle.

Přečtěte si také:

Reklama