Tak tady čtu ty vzpomínací příběhy, třískám se u toho smíchy a při čtení pana Slavíčka jsem si vzpomněla na jednu příhodu z mého dětství.
 
Bylo nám tehdy asi deset let. Přistěhovali jsme se všichni na nově vzniklé sídliště na okraji Prahy, kde jediné využití volného času bylo lezení po staveništi a hraní si v obrovských cívkách na kabely. A poznávání nových sousedů. Ve vchodě, kde jsem bydlela já, se na jednom patře sešla partička starých a nevrlých důchodců. Tedy ve skutečnosti jim asi  nemohlo být víc než 60, ale nám tehdy připadali nesmírně staří. Nejenže neměli na práci nic lepšího, než šmírovat a peskovat nás, povykující děcka, to nejhorší, co je mohlo potkat, byla jejich příjmení. Jmenovali se Pětioká, Bezručka a Nevolovi.
 
Dokážete si představit, co to s partou harantů, jako jsme byli my, dělalo. Nebyl den, kdy bychom pod okny nevolali na paní Volovou, před Bezručkou jsme nemávali jakoby useknutou rukou v prázdném rukávu u bundy a paní Pětioká stále nacházela svůj obličej namalovaný křídou na asfaltovém chodníku. Samozřejmě s příslušným počtem zrakových orgánů.
 
Moc nás bavilo, když důchodci vyskakovali jak čertíci z krabičky, kdykoliv jsme provedli něco na jejich účet.
 
Až jednou. V nedaleké samoobsluze jsme potkali pana Bezručku. Všichni jsme jak na povel zastrčili ruku, do čeho se dalo, začali jsme před ním běhat, pištět a předstírat náhlou ztrátu tohoto orgánu. A taky jsme byli připraveni okamžitě zdrhnout, jakmile nás zmerčí. Počkali jsme, až zpozorní a začne očima ohledávat jednotlivé tváře, otočili se, a vzali do zaječích. Teda skoro. Na druhé straně stála paní Pětioká, do které jsme to všichni "našili". Chudák paní se pod náporem asi pěti děcek svalila jak dlouhá, tak široká. Přehnali jsme se přes ni jak velká voda a bylo nám jasné, že to doma asi schytáme.
 
Druhý den přišla máma z práce, a už podle výrazu jsem poznala, že všechno ví a že naše lumpárny rozhodně neschvaluje. "Slyšela jsem, že jste sousedce rozbili brýle!" uhodila na mě. Z obýváku se vykulil rozespalý táta a zkoumal terén."Kdo ti to říkal?" zeptal se, zatímco já jsem tam tiše stála se sklopenou hlavou a čekala jsem vývin situace. "Bezručka!" dál hřímala máma. "A komu?" dál vyzvídal táta. "Pětioký!" završila svůj triumf. To už jsem viděla, jak tátovi, který ještě v polospánku vnímal jen ta jména a ne důsledky, začínají cukat koutky, ale snaží se zachovat dekórum. Snažila jsem se vysvětlit situaci, ale marně. Máma chtěla svoje kázání zakončit nějak výchovně, a tak na konec pronesla: "Takže  jsem zvědavá, jak teď paní Pětioké seženeš nové brýle!" V té chvíli to už táta nevydržel, vybuchl smíchy a já hned po něm. Nakonec se rozesmála i máma, když jí došel význam té věty.
 
Paní Pětioká nakonec své brýle na úkor mého kapesného dostala. Ale do dneška si představuju ty brýle s pěti skly a vždycky mě to donutí k úsměvu.
 
Majucha
 
Milá Majucho, ty jsi ale byla pěkné kvítko :o))) Mooc hezké, děkuji.
Reklama