Foto: Helena R. - domácí archiv, se souhlasem Heleny R.
Hraniční porucha je jedním z psychických onemocnění, která se řadí pod souhrnné označení porucha osobnosti. Je v současné společnosti poměrně rozšířená. Podle průzkumů tvoří z celkového počtu léčených psychiatrických pacientů celých 11 %.
Hraniční porucha osobnosti spadá mezi rané poruchy – vzniká tedy nejčastěji v útlém dětství. Podle poznatků hlubinné psychologie se často objevuje u jedinců, kteří v prvních letech svého života zažili výrazně traumatizující zážitek spojený s rodičovskou autoritou. Často se jedná o otce, neboť ve výchově dětí je to právě otec, kdo většinou nastavuje hranice – a díky nim se dítě podvědomě cítí v bezpečí, i když to tak bezprostředně nemusí vnímat.
Jak se hraniční porucha osobnosti projevuje?
Aby mohl dotyčný pacient získat diagnózu hraniční poruchy, musí splňovat alespoň pět z těchto devíti kritérií a tyto symptomy by měly být přítomny alespoň 6 měsíců:
- Strach z opuštění – Tyto pocity jsou téměř vždy přítomné a nejsou vázané na okolní realitu. Například i po harmonickém víkendu s partnerem dotyčného přepadne pocit úzkosti a strachu, že zůstane sám. Aby pacient opuštění zabránil, udělá cokoli. Prosí, vyhrožuje a je schopný svou polovičku i sledovat. Jaké následky jeho chování bude mít, v tu chvíli neřeší.
- Nestabilní mezilidské vztahy – Typický „hraničář“ se dokáže pro určitého člověka velice rychle nadchnout. Jejich vztahy jsou zpočátku plné vášní. Velmi rychle se zamilují, ale také jsou nuceni brzy čelit zklamání.
- Nejistý sebeobraz – Lidé trpící tímto onemocněním se pohybují na houpačce vlastního sebehodnocení. V jednu chvíli ze sebe mají extrémně dobrý pocit, za pár minut se ale nenávidí. Často popisují, že nedokáží žádným způsobem střízlivě zhodnotit, jak si v určité věci vedou. Proto často mění práci, koníčky i přátele.
- Impulzivní chování – A takové chování může skýtat skutečně celou škálu podob. Od záchvatovitého přejídání, alkoholismu, přes neřízené utrácení až po navazování rizikových sexuálních vztahů.
- Sebepoškozování – Nemusí se přitom jednat pouze o přímé poškozování, jakým je například řezání či popálení. Nemocný se může ohrožovat i nebezpečným chováním, které by za jistých okolností mohlo vést ke smrti. Typicky například rychlou a bezohlednou jízdou v autě.
- Výrazné změny nálad – Projevy jsou velmi podobné jako u bipolární afektivní poruchy. V jednu chvíli má pacient pocit, že vše zvládne levou zadní, následně však upadá do deprese.
- Chronický pocit prázdnoty – Patří sem sklony k nihilismu, pocity, že nic nemá význam, absence chuti do života a pocit prázdnoty, které je třeba něčím zaplnit – například partnerem. Postupně ovšem dotyčný přichází na to, že ani tato záplata dobře nefunguje a celý kolotoč se opakuje.
- Výbušnost – Nemocní mohou bojovat s rozbouřenými emocemi jako je hněv, který se jich může zmocňovat až překvapivě snadno.
- Podezíravost – Pro „hraničáře“ je typické, že se vyznačují velkou nedůvěrou vůči druhým lidem a jsou místy až paranoidní, pokud jde o jejich činy směrem k nim. Za naprosto běžnými věcmi hledají špatný umysl.
Helena, 32 let: Můj každodenní život je boj. Ale moje terapeutka říká, že jsem Xena
Foto: Helena R. domácí archiv, se souhlasem Heleny R.
Většina lidí si pamatuje své první zážitky někdy od tří nebo čtyř let věku. Helena říká, že její první kontinuální a ostré vzpomínky jsou až od devíti let. „Do té doby mám jen útržky. Pamatuji si, že mamka měla hodně násilného partnera, který se neštítil ničeho, dokonce ji i škrtil. Můj biologický otec mě odstrkoval, kdykoliv jsem ho chtěla třeba jen obejmout. Už kvůli tomu všemu se ze mě stal samotář,“ popisuje.
Že je trochu jiná, než ostatní vrstevníci, si ale poprvé uvědomila ve dvanácti. Její názory a zájmy se ubíraly úplně jiným směrem, než tomu bylo u stejně starých dětí. Učitelé ve škole ji označovali za vyspělou. Pravda ovšem byla, že v ní již v té době sílil pocit vyděděnce, který nikam nepatří. „Celý život nosím masku. Vždy jsem sice měla dost známých a lidí kolem, přátel však minimum. Nepamatuju si ani, že by u mě proběhla nějaká puberta, vždyť i první vztah jsem měla až ve dvaceti třech letech,“ říká. S nástupem mladé dospělosti se u Heleny čím dál častěji začaly objevovat stavy úzkosti kdykoliv měla jen vyjít z bytu mezi lidi. „Poslední kapkou byla náhlá smrt mého nejlepšího kamaráda. Dost jsem propadla alkoholu, začala mě trápit spánková paralýza a postupně se mi do hlavy vkrádala myšlenka, že bych to raději měla skončit,“ přiznává. „Jednou jsem sebrala odvahu a svěřila se mamce. Poté jsme se jí dlouho neozývala, a tak zavolala záchranku, která mě odvezla na psychiatrii. Po rozhovoru s paní doktorkou na klinice mi bylo sděleno, že se jedná o těžkou depresi.“
Během své první hospitalizace se Helena potýkala ovšem nejen s depresí a pocity prázdnoty, ale také se sociální fóbií. „Tam jsem si poprvé vyslechla diagnózu hraniční poruchy osobnosti. Následně mě pak čekal pobyt v léčebně v Žamberku,“ vypráví Helena. „Emoční nestabilita je asi zásadní specifikace mojí nemoci. Vlastně mi lítají emoce ode zdi ke zdi. HPO je na hranici s psychózou a jedná se o nejhorší poruchu osobnosti. Já jsem typ, který má nejblíž k bipolárně afektivní poruše, tudíž zažívám období mánie, kdy mám pocit, že všechno dokážu a všechno je skvělé, jindy zase padám do těžkých depresí s myšlenkami na sebevraždu a bažením po sebepoškozování.“
Foto: Výtvarná tvorba Heleny R. - se souhlasem Heleny R.
Helena se ale rozhodla to nevzdat. Vytrvale vzdoruje nelehkému osudu, bere denně sedm prášků a dochází na psychoterapii. Dokonce pracuje na půl úvazku, píše vlastní blog, maluje i vystavuje obrazy a bojuje proti stigmatizaci duševně nemocných pořádáním besed a akcí. Mimo to zpívá ve sboru, a právě dopsala svou první knihu. „Momentálně sháním nakladatelství, které by jí vydalo. Je o mé první hospitalizaci. Jinak je můj jediný plán přežít, dokud budou naživu moji rodiče,“ uzavírá.
Zdroj: Respondentka redakce - Helena R., autorka článku, Psychoterapiea, Psychiatrie v praxi, BMC, National institute of methal health
Nový komentář
Komentáře
Mám 7 z 9