V životě většiny žen nastane období, kdy začne sílit jejich touha po dítěti. Pokud jsou k tomu příhodné podmínky, přání se jim může splnit. Co když to ale z nějakého důvodu nejde?

Myslím, že takovou situaci zažívá dnes docela hodně žen. Já sama jich znám několik, s kterými jsem tohle téma probírala, a tak jsem si vyslechla i příběh osmatřicetileté Martiny. Ta už pár let touží po miminku, ale stále se ho nedočkala...

doktor

Martina je klasický případ ženy, která nejdřív mateřství odkládala kvůli kariéře, a když se jí začaly ozývat biologické hodiny a chtěla by dítě, zase nemá partnera, s kterým by ho mohla mít. V jejím věku ještě samozřejmě není nic ztraceno, ale Martině se zdá, že už je na všechno pozdě. A moc toho lituje.

„Když mi bylo pětadvacet a mamka do mě hučela, že bych měla mít dítě, samozřejmě jsem neposlouchala a myslela si něco o tom, že dneska je jiná doba a nikdo přece nemívá děti takhle brzo. Měla jsem tenkrát skvělou práci, která mě bavila, a nechtěla jsem se jí vzdát kvůli dítěti. V té době měla miminko sestra, a tak jsem viděla, co je s ním starostí - neteř pořád brečela, vůbec nespala, ségra byla pořád neupravená a unavená. Říkala jsem si, jak já se mám krásně, když se můžu starat jen o sebe, nemusím v noci vstávat, kojit, připadalo mi, že na tohle mám času dost... Jak ráda bych si to s ní teď vyměnila!“

Přítel chtěl dítě, já ne

„Jenže to samozřejmě nejde, váhala jsem moc dlouho. Vlastně hlavně kvůli tomu, že jsem zatím nechtěla dítě, se se mnou před třemi lety rozešel můj poslední přítel. Byl o pět let starší než já a miminko si přál, hodně jsme o tom mluvili. Jenže mně se zrovna dařilo v práci a navíc mě povýšili, tak jsem chtěla ještě rok nebo dva počkat. Upřímně musím říct, že ani tehdy jsem se na miminko ještě necítila, asi mám mateřské pudy nějaké posunuté. S přítelem jsme se kvůli tomu začali dost hádat, a tak jsem si to nakonec promyslela a souhlasila, že tedy čekat nebudeme, že miminko zkusíme hned. Místo toho si ale on mezitím našel jinou ženu a mě opustil.

Bylo mi pětatřicet a zhroutil se mi svět, zůstala jsem sama, kromě práce jsem neměla vůbec nic. Dlouho jsem měla depresivní období, kdy jsem si říkala, že život skončil. Všechny stejně staré kámošky se postupně vdaly nebo si našly přítele, měly už děti, jen já pořád nic. V posledních třech letech jsem na tom dost špatně a bohužel ani teď přítele nemám, takže si o dítěti můžu nechat tak leda zdát. Mám dojem, že všichni chlapi na mně vidí, že hledám hlavně tátu pro dítě, a nějak se mi obloukem vyhýbají.

Už jsem i přemýšlela o tom, že si „pořídím“ miminko bez chlapa, že se třeba s někým párkrát vyspím, abych otěhotněla, nebo půjdu na umělé oplodnění - už jsem si i zjišťovala, jak to funguje, i když to není zrovna správné. Ale nakonec jsem usoudila, že by dítě bez táty bylo chudák. A já taky, sama bych to asi nezvládala, tak radši nic. Budu dál po dítěti jen toužit. Už moc nedoufám, že bych v mém věku potkala chlapa, s kterým bych si rozuměla natolik, že bychom si chtěli brzy pořídit dítě. Ale naději snad ještě mám...“

Psali jsme na podobné téma:

Reklama