Ze začátku bych chtěla říct, že svého miláčka miluji, takže pokud je nějaký problém, ráda bych byla, aby mi někdo poradil, než abych to vzdávala a utíkala od toho (něho) pryč. Můj problém je takový: moje drahá polovička je strašně hodný kluk, na rukách mě nosí a podle pravdy, pomůže s čímkoliv, potěší. Snaží se, je upřímný (haha někdy až moc), prostě takové zlatíčko. Ale je problém... možná už i tím, že jsem byla zvyklá chodit se staršími muži, minimálně o 7 let staršími než já, toto moje zlatíčko je jen o rok a půl starší než já, no a prostě se mi jeví jako malé děcko. Spíš jako malé rozmazlené děcko.
Už jsem s jeho chováním měla potíže předtím, ale teď se to stává nějak častěji a já nevím jak dál. Asi jedná podle svého rozumu, ale jeho nevychovanost snad už překračuje můj limit a někdy nad tím zůstává rozum stát. Jen abych nastínila, uvedu 2 příklady: ten první... byla jsem u mamky na neschopence (jinak bydlím s ním), já měla horečky, ale alespoň jsem se mohla mezitím starat o mamku, která měla po operaci. Poslední dobou mě otravuje můj bývalý, aniž jsem mu dala nějaký podnět. Samozřejmě že miláček žárlil, i když podle pravdy nemá na co a proč. Tak v 10 hodin večer mám telefonát, se zadrženým číslem, zvednu to a do toho mi sípá hlas. Rozumím snad něco na konci, jako že mi chce popřát dobrou noc. Šeptal do telefonu, takže jsem nemohla nic poznat. A pak zavěsil. My s mamkou vyděšené, protože samy ženský v bytě, co když to byl nějaký úchyl, vystrašené k smrti, a pak mě napadlo že to byl miláček a volal, protože se mu udělalo špatně nebo snědl prášky, no mě už v tu chvíli napadaly samé praštěné věci. Měly jsme z toho málem infarkt. Tak pozdě v noci, nám oběma bylo špatně, no miláček jen chtěl vědět, jak bych se chovala, kdyby mě volalo neznámé číslo (bývalý otravuje pod neznámým číslem)... Ano, udělal to schválně. Že chtěl vidět moji reakci. No prostě si myslel v jeho hlavě, že uvidím neznámé číslo, pomyslím si: aha, můj bývalý a zvednu telefon se slovy "Hello, darling..."
No druhý příklad... včera mě čekal u práce, opozdila jsem se a on před těma oknama (mého šéfa atd.) a všema těma drbnama začal hulákat, jestli neumím číst (poslal mi emaily) a kde že jsem. Takže můj respekt v práci je vniveč. Jenže ono to má další háček... jakmile se naštvu a povím mu, co si o tom myslím pěkně od plic, miláček má takové záchvaty. Není to infarkt, ale zrychleně dýchá a prostě jako infarkt. Ale není to. Podle mě to je takové nechtěné citové vydírání, protože je zajímavé, že se stává např. když jsem se chtěla s ním před měsíci rozejít. Věřím tomu, že to nedělá úmyslně či vědomě. Ale ty jeho kousky nad tím zůstává rozum stát.
Řekla jsem si, že ho kapku něco naučím... No můžu říct, že se po té době, co jsem s ním, chování vylepšilo (předtím ani nevěděl kolik stojí rohlík, myslím to vážně). A to je mu 26 let. Prostě se chová jako malé děcko. Už dokonce půjčuji knížky z knihovny a čteme je spolu, zatím skoro o knížku ani nezavadil. Snažím se, aby se zlepšil. Možná přeháním. Možná jsem ho tu vykreslila jako "vola", ale on není, mám ho ráda, miluju ho, ale nevím jak dál a co s tím. Je mi smutno, ale mám hrůzu, co mi vyvede příště.
Díky moc za rady, prosím jestli se mýlím, tak mi to řekněte, ráda bych jen věděla názory lidí a nemám odvahu se ptát v mém okolí protože tím bych mého miláčka shodila.

Simi