Nikdy jsem si nebyla přesně jistá svou sexuální orientací. V páté třídě jsem se z ničeho nic zamilovala do spolužačky z osmičky, ale láska to byla celkem platonická. No platonická – možná jsem jí to neměla psát :-). O rok později jsem se ale zamilovala do spolužáka a pak do Karla a do Petra a do Standy až do mých 19 let kdy ke Standovi přibyla Hana.
Hana byla spolužačka ze střední školy. Sešly jsme se po letech, vyprávěly si o životě, pak něco popily a pak bylo pozdě jet domů přes celou Prahu, přespaly jsme tedy u mě. Myslím, že na tu noc nikdy nezapomenu. Ani by mě to nenapadlo, ale Hana si začala a já jsem jen dělala to samé, co ona. Byla to moc hezká noc a hodně mě v následujícím životě ovlivnila. Hana u mě spala ještě několikrát, než to celé vypršelo do ztracena a já pokračovala v životě se Standou.
Pořád jsem ale myslela na tu noc a od té doby už mi stále něco chybělo. Když člověku něco chybí, samozřejmě to shání. Já však měla kamarádky, kterým jsem si to netroufla ani říct. Ale jedna z nich měla jinou kamarádku a s tou o tom šlo nejen mluvit. Tak jsme si povídaly a povídaly ale ona byla úplně jiná, co jsem do té doby neznala. Ona mluvila o lásce, psala mi básně a plánovala náš společný život, brala mě mezi své přátele a děsila mě čím dál víc. Její přátelé totiž byly homosexuální holky, pár homosexuálních kluků a nikdo víc. Zjistila jsem, že je to taková komunita, kde se všichni navzájem znají a během času spolu chodí, rozchází se a chodí s dalšími, ale vše se děje pouze v jejich mikrosvětě. Díky tomu, že jsou to ženy, nemají daleko k pomluvám a vzhledem k tomu, že některé z nich by byly radši mužem, nemají daleko ani ke rvačce. Vůbec jsem se v tom světě neorientovala a neustále jsem se obávala, že něco řeknu špatně nebo se mile podívám na nějakou holku a její partnerka s tím bude mít problém. Navíc moje kamarádka byla čím dál žárlivější, nutila mě k rozchodu se Standou a když ani to nefungovalo, začala volat Standovi a říkat mu, že chci být s ní a ne s ním. A to prosím bylo všechno před tím, než jsme spolu vůbec „něco“ měly. Vztah tedy končil dlouho a problematicky a já se zařekla, že už mi navždy bude stačit jenom Standa.
Uběhlo ale pár let a mé předsevzetí vyprchalo. Usedla jsem k internetu a rok hledala. Nemohla jsem najít nic, co by bylo mezi. Buď byla ortodoxně homosexuální a měla zájem pouze o společný život nebo měla přítele a z korespondence vyplynulo, že ani tak nemá zájem ona o holku jako její přítel o dvě holky. Nemohla jsem najít žádnou kamarádku, se kterou bych mohla jít stejně tak do kina nebo na flám s přáteli jako s ní občas spát, aniž by z toho jedné nebo druhé straně plynuly nějaké nároky. Možná se teď někdo ozve, že jsem si chtěla nezávazně užívat. Nevím to sice jistě ale myslím, že bych s takovou holkou mohla i žít, ale musel by to být hezký, plnohodnotný život a ne izolace v našem světě. Možná to tak prostě nefunguje.
Až po roce jsem našla Terezu. Byla na tom přesně stejně jako já. Byla vdaná, nechtěla nic bořit, ale občas jí něco chybělo. Ona byla nesmělá a já taky nejsem průkopníkem, takže nám rok trvalo, než jsme se vlastně dostaly tak daleko aby mohlo vzniknout i něco intimního. Pořád jsme neuměly začít. Legrační bylo, že jsme o tom byly schopny otevřeně mluvit. Takže jsme neustále mluvily o tom, jak jsme „zrovna minule“ chtěly začít, ale ta druhá se tak divně tvářila, že ta první nevěděla…
Dodnes máme moc hezké přátelství. Navzájem jsme si představily své přátele i partnery (fakt je, že ne každému jsme řekly, jak hluboké je naše přátelství). Zajímalo by mě, jestli je takových holek víc nebo jen my?

Majka