Narodila jsem se v Tachově, ale větší část života jsem strávila v Pardubicích, kam můj tatínek odjel za prací a my jsme museli s ním. Dnes mi je skoro osmdesát, takže byste si asi těžko dovedly přestavit, jaký o mě byl tenkrát zájem. Už když mi bylo šestnáct, museli rodiče odhánět kluky od vchodových dveří našeho skromného bytečku. Já jsem se sama sobě naopak nikdy nelíbila. Ve třech letech mi nasadili brýle s pěti dioptriemi. V té době se dávaly ještě takové ty s černou gumou okolo hlavy, takže jsem byla přirozeně terčem posměchu. Samozřejmě, že jsem si později vybrala nejmodernější obroučky, které nosily i zahraniční celebrity, avšak sebevědomí se stále nedostavovalo. Vynahrazovala jsem si ho drsnějším chováním a stylovým oblečením, které jsem dostávala od příbuzné, jež žila v Monaku.


Výhodou asi bylo, že jsem měla hodně husté plavé vlasy do půl pasu, vosí pas, dlouhé nohy, plné rty a větší poprsí. Stejně jsem stále myslela na ty příšerné dioptrie, takže jsem se ani moc nekoukala do zrcadla. Bez nich jsem se zase neviděla, takže jsem se spoléhala jen na úsudek kamarádek a mužů. A ten byl, jak už jsem říkala, velice pozitivní. S kamarádkami ze střední školy jsme chodily na takzvané odpoledničky do hotelu Grand. To byly takové tancovačky, které začínaly už ve tři hodiny, ale končily v osm večer. Vy mladí dnes chodíte tancovat až po půlnoci, a to tenkrát pro slušné holky nebylo vůbec přípustné. Vystrojily jsme se do svátečních šatů, procvičily twist a šly jsme hledat potenciálního partnera. Co si budeme nalhávat, o ničem jiném tohle nebylo. Byly to vlastně takové námluvy.

Kluky Bartoškovy jsem znala z Pardubic už delší dobu. Mladší Jirka s námi na tancovačky nechodil, ale Franta ten vymetal každou zábavu. Jednou mě přišel požádat o tanec a už to bylo. Chodili jsme spolu asi dva roky a kromě toho, že to byl opravdu milý, pozorný kluk, tak také bohužel hodně pil. Pití samozřejmě napomáhalo i zahýbání, a když jsem se dozvěděla, že už nejsem jediná, rozhodla jsem se dramatický vztah ukončit. O měsíc později jsem si našla svého budoucího manžela, kterého jsem ale nikdy nemilovala. Moje nejlepší kamarádka totiž v tu dobu chodila s klukem, který měl skútr a několikrát jsme si říkaly, že by bylo fajn, kdybych si také našla někoho, kdo má skútr, abychom mohly společně jezdit na výlety. A to se také stalo. Pavel byl hezký, vysoký a měl motorku. Tři předpoklady k tomu, abych zahnala stesk po Frantovi, s kterým v tu dobu už nešlo být.

Zdroj: Shutterstock

Po roce jsme se s Pavlem vzali, ale s dětmi jsem otálela. Věděla jsem, že je chci mít, ale přesto jsem si stále představovala, jak by asi vypadaly, kdyby byly Frantovy, a tak jsem mateřství trochu oddalovala.  Jednoho dne jsem v práci skončila trochu dřív a spěchala jsem domů, abych stihla ještě umýt okna. Když jsem začala leštit první tabuli, najednou se mi z šoku málem zastavilo srdce. Na chodníku stál Franta a koukal na mě tím svým pohledem ala James Dean. Pozvala jsem ho dál a po hodině už skákal z přízemí do vnitrobloku a já mu házela oblečení, aby ho neviděl manžel, který už chrastil klíči v zámku. Takové klišé jsem už nikdy nechtěla opakovat, cítila jsem se trapně a rozhodla jsem se, že takovou chybu už znovu neudělám.


Franta mi potom ještě několikrát dokázal, že bychom spolu opravdu nemohli žít. Občas jsem ho potkala válet se s lahví u Prioru a ani mě nepoznával. Zemřel v poměrně mladém věku a od té doby se mi často stává, že se s ním bavím ve snech. Probíráme staré křivdy, ale smějeme se také situacím, které jsme spolu zažili, protože jestli jsme měli něco společného, tak to byl humor.

Čtěte také:

Reklama