Vždycky jsem měla dobrý orientační smysl a byla jsem na něj patřičně hrdá. Nemusela jsem si otáčet mapu vzhůru nohama, když jsem zrovna stála opačným směrem, stačilo mi znát směr a udržela jsem ho i v noci v lese, a i když jsem si přesně nepamatovala cestu, nepotřebovala jsem se otáčet čelem vzad, abych poznala, jestli jsem tudy už šla. A pak jsem potkala chodící bludný kořen.
„Počkej,“ řekla jsem a zastavila v domnění, že nás snad někdo sleduje. Rozhlédla jsem se... a zděsila se. Vůbec jsem nevěděla, kde to jsme. Ulice kolem byly temné a tiché, pouliční lampy líně poblikávaly a někde za rohem teskně vyl pes. Neznala jsem to tady. Ani trošku.
„Já nevím,“ pokrčila kamarádky nevzrušeně rameny. „Ty znáš cestu.“
Pro ni nebyla naprostá ztráta orientace ničím výjimečným. Ale mně se doslova a do písmene ježila srst - najednou jako bych vypadla z mapy světa - nejen že jsem nevěděla, kde přesně jsem, ale já neměla ani to nejmenší tušení, odkud jsme přišly. Jako bychom se ocitli v Gaimanově Podlondýně - akorát že tohle byla Podpraha - svět za světem, do kterého se občas někdo propadne a v němž žijí podivní obyvatelé.
„Tohle vypadá jako Botič,“ vydechla jsem si a přikročila k zábradlí nevoňavého potoka. Jenže voda byla nějak moc vysoko a pluly v ní podivné, podlouhlé tvary.
„Nevíš, kde jsme?“ zkusila jsem se zeptat kamarádky.
„Ne,“ zavrtěla nezúčastněně hlavou, jako by se v podobné situaci ocitala každodenně... no, ona se v ní možná opravdu každodenně ocitala.
„Tak jedete, nebo ne?“ vyklonil se z kabiny řidič. Zalapala jsem po dechu. Měl černé brýle, tramvajáckou uniformu a na krku přívěšek z drobných kůstek. Než jsem stačila cokoliv namítnout, kamarádka nastoupila. Tak jsem ji následovala.
Od té doby pokaždé, když někam jedu s touhle kamarádkou, dávám pozor na cestu. Už jsme párkrát nastoupily do špatného metra nebo se vydaly opačným směrem, ale vždycky jsem si toho stihla všimnout dřív, než jsme se dokázaly doopravdy ztratit...
Jak jste na tom s orientačním smyslem?
Ztratila jste se někdy? Nebo se ztrácíte často?
Kde jste se ztratila? A s kým?
Vzpomenete si na nějakou bloudící historku?
Jak jste se našla? Nebo Vás někdo našel?
Dáte na rady „domorodců“, nebo raději hledáte v mapě?
Podělte se o svá „bloudění“ na redakce@zena-in.cz a nejlepší příběh obdrží cenu!
Nový komentář
Komentáře
Meander: jojo, taky jsem jednou v Norimberku odbocila od nadrazi podel hradeb doleva s tim ze "tudy jsem jeste nikdy nesla"
Akorat jsem neco nadsene vypravela kamaradovi a jak jsem byla pootocena na nej (k hradbam celem, k chaloupce zady) tak jsem si toho kde jsem vsimla az dost pozde
Prestala jsem vykladat a pridala do kroku - fakt se mi tam nelibilo
Já se ztratila příteli a rodičům v Louvru . Odskočila jsem si na WC, narazila na nějaké schodiště, tím pádem vynechala jedno patro a už to bylo. Nejdřív pohoda, klídek, po hodině a půl už menší, tak si říkám, že najdu aspoň východ, jenže... Ani ten jsem nemohla najít, všude samé nápisy Exit a šipky, ale exit nikde. Když už jsem začínala propadat panice, potkala jsem přítele, který se mě vydal hledat a mně se ohromně ulevilo
.
Manx: Na škole jsem dělala stáž na malých zvířatech právě v době, kdy se nově otevřela velká moderní klinika. Většinu stáže jsem strávila blouděním po chodbách, ale byla jsem aspoň často vidět a vypadala jsem zaměstnaně
Manx: Já takhle pravidelně bloudím v nemocnici v Motole
. To místo je prostě "divný"
.
Mám orientační smysl poměrně dobrý - v terénu jsem ještě nezabloudila, i když český ráj mi dal zabrat, mapy si většinou po shlédnutí pamatuji a kamarádím s nimi. Někdy se mi občas stane, že dojedu na místo nějakého srazu per mhd, a když nedávám pozor na cestu, dostaví se onen nepříjemný pocit ztracenosti. Nevím kde jsem, i když jsem u zastávky autobusu. Prostě mně znervózňuje,když se neumím vrátit zpátky bez dopomoci cizích lidí či dopravního prostředku. Jo a ve složitějších budovách jsem schopná zabloudit - naposledy v Karolínu... i když se nakonec vždycky najdu.
S orientačním smyslem jsem na tom docela dobře
, ale i přesto pořád někde v lesích bloudíme, zvláště když značkeři KČT v lesích značí nějakou podivnou metodou. Ale většinou se neztratíme a podle mapy dojdeme kam jsme chtěli. Jen je to občas skrz křoví a mlází
Manx: Já zabloudila v Plzni v budově soudu.
Ťapina: Jo, dlouhé trasy či velké území, žádný problém, to se neztratím. Pamatuji si, že jsem jednou šla na výběrové řízení, které se konalo v jedné velké budově. Samozřejmě jsem se tam ztratila, místo pohovoru nenašla a navíc se ani nebylo koho zeptat. Tak jsem šla domů.
Ale chlap teda nejsem.
cmelda: i u nás
Ťapina: u nas doma je to prave naopak
Chlapi prý mají lepší orientační smysl, co se týče velkých území a dlouhých tras, zatímco třeba v budovách jsou ztraceni. U nás to docela sedí.
*Kotě*: to já dělám taky
a proč ne
ja s orientacnim smyslem problem nemam. s mapou i bez ni (pokud znam priblizne smer) trefim i v noci kamkoliv. Ale pustit mne nekdo do obchodaku .. jsem ztracena. Muzu tam byt klidne uz po desate, a presto nikdy nevim, kde jsem a jak se dostat k tomu vychodu, ktery potrebuju
Nyotaimori: já si to taky nemyslím
ale chlapi si tenhle blud pěstujou jako orchidej
S orientačním smyslem jsem na tom docela dobře
, ale i přesto pořád někde v lesích bloudíme, zvláště když značkeři KČT v lesích značí nějakou podivnou metodou. Ale většinou se neztratíme a podle mapy dojdeme kam jsme chtěli. Jen je to občas skrz křoví a mlází
Amálie: tak to já se přiznám, že JSEM jednou z těch, co si natáčí mapu ve směru jízdy, aby z ní vůbec něco vykoukala
Letos v zimě jsem jela s kamarádkou a dětma na dovču do neznámých končin, měla jsem ji navigovat, tak jsem vytáhla mapu, prozkoumala situaci a pečlivě si ji natočila ve směru trasy... kamarádku to málem složilo
1/ můj orientační smysl je vynikající
(nejsem já vlastně chlap?
)
2/ + 3/ + 4/ + 5/ neztratila jsem se nikdy, teda aspoň kam mi paměť sahá a já mám paměť jako slon
Já mám spíš orientační nesmysl. S mapou je to dobré, v terénu i ve městě. Pokud teda dokážu v té mapě určit, kde jsem. Ale absolutně postrádám cit pro směr. Cestu si pamatuju tak nějak automaticky, dokud jdu, tak trefím. Ale jak na to začnu myslet, jsem schopná ztratit se i v té restauraci. A popsat někomu cetu taky nedokážu. Vždycky říkám: Kdybych tam byla s tebou, dovedu tě, ale takhle si to fakt nepředstavím.
Mam temer dokonaly orientacni nesmysl. Zabloudim i na zachode (ve veku 24let), zabloudila jsem i prvni den ve skole, kdyz jsem sla na zachod, co byl jen pres chodbu naproti tride. Ve meste chodim na neznama mista s mapou, jinak ani ranu. Na cestu se neptam, neb si popis stejne nezapamatuju. V prirode netrefim ani podle mapy. Nejhur jsem se ztratila v lese s kamaradkou na houbach. To bylo furt rozprostri se, nechod za mnou, takhle nic nenajdes, az jsem se rozprostrela tak dokonale, ze jsem par hodin bloudila, nez jsem nejakym zazrakem nasla cestu. Do neznamych koncin se vydavam akorat na koni, protoze ten ma zabudovanou GPS a spoleham na nej, ze me doveze domu. Zatim jeste nezklamal.
Můj drahý jednou zastavil auto u malého hřbitůvku se slovy: dívej, takhle končí navigátoři, jako jsi ty...
Ale když spolu vejdem do cizího objektu, kde jsme poprvé, já cestu ven vždy bezpečně znám a on zabloudí
S autem teď díky tomu pánovi, co mluví z té krabičky, nebloudíme...