Chobotnice: "Paul je třída, ale takové jsme všechny"!

Chobotnici Paula, nejslavnějšího soudobého bookmakera světa, se nám bohužel nepodařilo sehnat, ale pozvání k dalšímu rozhovoru ze světa fauny, přijala jeho sestřenice, chobotnice Polly.  

„Ano, bratranec Paul má sérii, o jaké si mnozí gambleři mohou nechat jen zdát. Ale ujišťuji vás,  že schopnosti všech chobotnic stojí za to“, říká Polly. 

Ani jednou se nespletl. Uhodl všechny utkání mistrovství světa a dokonce i finále, kde již Němci chyběli, takže teorie o tom, že si oblíbili neměckou vlajku padá, je to vůbec možné?

A proč by to nebylo možné, o tom, jakými smyslovými dovednostmi disponují jiní tvorové, o jejich vnímání času a schopnosti tuto pružnou veličinu přečíst, víte prozatím s odpuštěním téměř starou bačkoru.

Víte například, že my chobotnice jsme schopny zvlášť přemýšlet každým chapadlem?

Že současně, když se jím něčeho dotkneme, víme nejen jak to vypadá, zda je to teplé či studené, ale rovnou jak i to chutná?

Ne, to jsem nevěděla. K jaké čeledi vlastně patříte?

Chobotnice a ostatní hlavonožci patří mezi měkkýše, tedy  aby se vám to lépe představilo mezi šneky, slimáky, škeble a podobné tvory, od nichž nikdo z vás žádné intelektuální výkony neočekává.

Ani nemůže - jde o bezobratlé živočichy s primitivní nervovou soustavou. Přesto tomu tak není u nás.

Přesvědčíte mě Polly?

S radostí. Vždyť proto jsem pozvání přijala, abyste se něčemu přiučili. Tak začnu třeba tím, že nejen vy žijete v domech s dveřmi a dokonce ve městech.

Neříkejte, že máte vlastní města...

Ano. A v nich si stavíme domy.

Jak to děláte a jak vypadají?

Střechu nejčastěji tvoří plochý kámen, asi tak přes půl metru dlouhý. Jeho hrana bývá podepřena dvěma sloupy, představovanými červenou obyčejnou cihlou a kamenem, takže se nachází asi patnáct centimetrů nad zemí.

Děláme to snadno. Chobotnice dokáže shromáždit a sestavit vhodný materiál, nadzvednout kámen a podržet ve výši, dokud jej nepodloží kamenem nebo cihlou.

To snad není možné…

Nooo holka zlatá, dvounohá je to možné! Ještě podivnější ti asi bude připadat, že si svá doupata nebudujeme podle jednotného schématu daného instinktem, ale přizpůsobujeme se okolnostem. Tam, kde jsou skalní dutiny, si před dům nahrneme větší kameny, a ty pak použijeme jako dveře.

V případě nebezpečí je za sebou přibouchneme. Tak jako vy.

V písečném dně zase dokážeme pomocí oblázků vytvořit jakousi klenutou studnu.

To je zajímavé, no a domů si nosíte nějakou potravu?

To bychom byly moc primitivní a asi bych vás moc neohromila. My si svůj dům zdobíme, a to individuálně.  V bytě nemáme jen lastury měkkýšů a krunýře krabů tvořící potravu, ale někdy také kusy barevných sklíček, staré žárovky a další lesklé věci. Ovšem vkus chobotnic se kus od kusu liší. Nechápu, co si někdo může dát do bytu. Hrůza kolikrát….takový snobismus!

To známe moc dobře i my, jen u vás mě to trochu překvapuje...

Rozhodla jsem se vás ještě více překvapit. Baví mě to.

Takže  - dokážeme například rozlišovat mezi různými geometrickými tvary (válec, koule, hranol a podobně), nebo předměty stejného tvaru, ale různě upraveným povrchem a rozpoznáme i nepatrné koncentrace různých látek ve vodě. Máme pojem o čase a prostoru, a jak dokladuje Paul i směrem dopředu a dozadu.

Dále by vás mohlo zajímat, že máme tři srdce.

Cože? Jak to?

No, prostě dvě pohánějí krevní oběh k žábrám a třetí pak po celém těle. Krev chobotnice obsahuje na měď bohatý protein hemocyanin, jež slouží k transportu kyslíku krevním oběhem. U obratlovců se pro přenos kyslíku používá hemoglobin, a ten pro změnu obsahuje železo.

V podmínkách chladu a nízkého tlaku kyslíku rozpuštěného ve vodě je přenos kyslíku pomocí hemocyaninu pro nás efektivnější.

Hemocyanin je rozpuštěn v krevní plazmě, což způsobuje modrou barvu krve. No ale klidně si můžete myslet, že máme všechny urozený původ.

Tady jsem vám přivezla video, protože bych jen těžko vysvětlovala, že umíme měnit barvu i bez pomocí kysličníku a heny.

Díky velkému množství pigmentových buněk v kůži (chromatoforů), dokážeme například tohle

Většinou proto, abychom dokonale splynuly s podkladem, ale někdy také proto, abychom daly najevo, v jakém se zrovna nacházíme duševním rozpoložení.

Když třeba pronásledujete ve vodě chobotnici a zaženete ji do úzkých, ″rozčilením″ docela zbělá, jo jo správně vy umíte také zbělat strachy, ale my to jaksi umíme o mnoho lépe.  Nebo po nás začnou rychle přebíhat temně hnědé skvrny.

Jiné barvy pak máme v zásobě pro páření, jiné pro hlad a lov, jiné pro sytost a spokojenost.

Při setkání pod hladinou na vás mé velké oči s vodorovně položenou zřítelnicí budou hledět tak pozorně a soustředěně, že vás při tom možná až zamrazí v zádech. V ostrosti vidění vás máme v kapse.

Skoro nedýchám, jak zaujatě poslouchám. Mluvila jste o tom páření, tam máte také nějaké zajímavé vyprávění?

Tady to máme více fatální, než vy – bohužel. Jde o to, že objetí samičky, které je nutné pro to, aby sameček mohl předat své partnerce schránku se spermiemi, ho chudáka nakonec stojí život. Ano, jak říkáte, pomilovat se a umřít.

Nejsem na tom o mnoho lépe. Moc dlouho manžela nepřežiju, až si ho zakrátko najdu.

Po svatební noci nakladu vajíčka, která bývají zavěšena v bytě. Dokud se nevylíhnou mláďata o velikosti 3 mm, tedy asi měsíc,  budu celou snůšku pečlivě hlídat.  Zajišťovat nepřetržitý proud vody, který bude omývat vajíčka a přinášet kyslík. Po celou tuto dobu již nebudu jíst.

Jakmile se z vajíček vylíhnou mé malé chobotničky, zemřu. Není to však způsobeno vyhladověním, ale genetickým naprogramováním. Smrt je způsobena sekrety endokrinních žláz, jež jsou aktivovány oplodněním.

To je moc smutné…

Tak se mi tady hlavně nerozbrečte, pro nás je to normální, nemáme z toho trauma, jsme zvyklé. Jak jste emotivní vy lidé a jakou hrůzu máte ze smrti…kdybyste věděli to, co víme my, pak by vám bylo jasné, že se tady nervujete zbytečně, ale co vám budu předčasně vykládat, však vy na to všechno taky jednou přijdete…

Možná. Závěrem mám obligátní otázku. Co byste vzkázala nám lidem?

Tak jo. Vy jíte chobotnice, my zase kraby a jiné živočichy, takže tady je to celkem pořádku – holt potravinový řetězec. Jen bych ráda, nebo my všichni bychom rádi, abyste si z nás, pro vás nižších živočichů, vzali příklad při lovu.

Není nutné, se chovat jako demoliční četa tam, kde nejste doma a to prosím v moři nejste.

Ono vlastně kromě vašich bytů vám tady výhradně nepatři nic. Přitom žádný predátor toho při lovu nezdemoluje tolik, co vy.

Bylo by pěkné, kdyby si člověk uvědomil, že byť je v moři z části hodně zdrojů lidské potravy, není třeba ho ničit, znečisťovat a zabíjet i to, co se vůbec nechystáte sníst.

My tady také žijeme a také tady lovíme, proto abychom žili. A právě proto, se to tady snažíme živým také udržet! Protože, co bychom pak jedli?  

Já nechápu, co na tak jednoduché rovnici nechápete, při vaší inteligenci vy.

Moje úcta.