61d42319c69f2cl.jpg
Foto se souhlasem TV Nova a Petry Vindyšové

MasterChef byl předtočený hodně dopředu. Jak jste prožívala, že se výsledky musely tak dlouho tajit?
Soutěž se vysílala skoro s ročním odstupem, což pro mě bylo dobře. Byla jsem do soutěže hodně emocionálně zainteresovaná a nechala jsem v ní hodně sil a energie. Kdyby se vysílala hned po dotočení, asi bych se nedokázala tak snadno vyrovnat s množstvím negativních komentářů. S odstupem a nadhledem se to čte snáz, i když to člověka samozřejmě i tak zasáhne. Taky je třeba říct, že ohlasy nebyly jen negativní. Jinak co se týče tajemství – nemám problém ho udržet a neměla jsem tendenci nikomu vyzrazovat, jak to dopadlo, i když lidé kolem mě samozřejmě vyzvídali.

Jaký moment vám v soutěži nejvíc dal?
V hlavě mám takový rychlý vzpomínkový průlet a důležitých momentů je víc. Vypíchla bych chválu od pana Pohlreicha potom, co jsme měli napodobit jeho jídlo, ale vychutit ho podle sebe. Nečekala jsem, že mě tak ostrý pán tolik pochválí. Zásadním momentem pro mě bylo i to, když za mnou bezprostředně po dotočení finále přišel Radek Kašpárek a nabídl mi stáž ve své restauraci. Díky tomu, že byla soutěž plná vypjatých situací, jsem se dozvěděla hodně sama o sobě. Zjistila jsem, že nic nevzdám, i když to třeba vypadá, že to nemůže dobře dopadnout. Zjistila jsem, že jsem rváč a taky docela dobře vařím.

Naučila vás třeba soutěž se více koncentrovat, méně zmatkovat apod.?
Když na mě nemíří sedmnáct kamer, neustále mě někdo nerozhazuje a nedostává do vypjatých situací, tak jsem docela koncentrovaný člověk. Po určité době v soutěži jsem se nicméně dokázala více soustředit. I když ve finále mě potom absolutně rozhodilo, když jsem se hodně řízla. 

Takže u sebe doma v kuchyni jste absolutně klidná?
Ano, se vším si hraju. Vaření je pro mě dlouholetý koníček, ale hlavně relax, který si užívám. Doma mám svoji pohodičku a často se uzavřu do svého světa. Nikdo mě nestresuje časovým limitem, a když si zapomenu nějakou surovinu vyndat z ledničky, mohu to udělat později.

Na jaký uvařený pokrm jste byla nejpyšnější?
Sice jsem strašný sebekritik, ale když jsem se na sebe dívala v televizi, říkala jsem si: Tohle jsem vážně vykouzlila já? V těch emocích a stresu mi to nikdy nepřišlo dost dobré, ale zpětně jsem na sebe pyšná. Zásadní pro mě byla divoká kachnička, která mě dostala do finále. Na zvěřině mi vadí specifický pach a je těžké připravit něco, co vám nic neříká. Každopádně jsem ji dokázala uvařit tak, že chutnala i mně. Skvělý byl také moment, kdy Radek Kašpárek po ochutnání mé lanýžové omáčky řekl, že bych mohla vyučovat omáčky. Z finálového menu jsem nejpyšnější na předkrm z královského kraba. Jen o něm mluvím, sbíhají se mi sliny. Určitě bych ho jednou chtěla mít ve své kuchařce, i když třeba v dostupnější verzi z garnáta.

Jak jste se na soutěž připravovala? Absolvovala jste třeba nějaké kurzy, nakoupila kuchařky, navštěvovala restaurace…?
Žádný kurz jsem neabsolvovala. Kuchařky si kupuju dlouhodobě, ale vyloženě konkrétní recepty z nich nevařím. Ráda jimi listuju a nechávám se inspirovat. Mezi moje nejoblíbenější patří Nejbarevnější Mexiko od Kamu. Sleduju pořady o vaření, food blogy a nejradši mám, když je to spojené i s cestováním a kromě receptů se dozvím i něco o cizí kultuře. Samozřejmě taky hodně ochutnávám. S mýma holkama gurmánkama chodíme do vyhlášených restaurací, každá si dá něco jiného a potom od sebe ochutnáváme.

Jak jste se vyrovnávala s některými negativními reakcemi na to, že jste v soutěži někdy neuhlídala emoce?
Sociální sítě umožňují každému napsat věci, které by do očí druhému člověku většinou nikdy neřekl. Úplně to nechápu, protože jsem nikdy nenapsala negativní komentář o restauraci nebo o nějakém člověku. S kritikou jsem se vyrovnala dobře, protože jsem ji čekala. Všechno prožívám intenzivně, a když jsem zahnaná do kouta, chce se mi brečet. Myslím, že to není nic, za co bych se měla stydět. I přesto jsem na sobě po soutěži začala pracovat, abych nebyla tak snadno rozhoditelná. Každopádně jsem a vždycky budu hodně emotivní. Jsme milující, ztřeštěná, umím se plamenně rozčílit a za deset minut o ničem nevím. Nikomu záměrně neškodím, svědomí mám čisté. V mém životě jsou lidi, kteří mě milují takovou, jaká jsem a pokud mě někdo v životě mít nechce, nemusí. Potom není problém na mojí straně hřiště. A radši budu zapamatovatelná než zapadat do mainstreamu.

Jaké pro vás bylo dívat se na sebe v televizi? Někdo se nemůže poslouchat, ani vidět…
Jsem vystudovaná violoncellistka. Mám zkušenosti s vystupováním před lidmi a trochu jsem věděla, do čeho jdu. Ale sledovat se potom v televizi pro mě bylo velmi náročné. Sama sobě jsem se nelíbila a měla jsem nízké sebevědomí. Po soutěži jsem začala intenzivně pracovat na postavě i sebedůvěře. Pravidelně si povídám s osobním koučem.  

Kdybyste šla do MasterChefa znovu, udělala byste něco jinak?
Za svou prezentací a tím, jak jsem došla do finále si stojím. Změnila bych jen jednu jedinou věc – víc bych věřila vlastnímu úsudku a nenechala se zbytečně zahnat do kouta.

Jaká kuchyně je vaše nejoblíbenější?
To se těžko hodnotí. Miluju thajskou, vietnamskou, ale i mexickou. Ráda si dávám ostré věci, ale dost často sahám i po Itálii. Jsem holka pizzová. Chutě se mi mění podle ročního období a nálady. Miluju i dobře ochucené saláty z čerstvé zeleniny. I česká kuchyně je fajn. Baví mě jíst a vařit skoro všechno, tedy až na zvěřinu.

Kde leží základy vašeho vaření?
Základy mám určitě z rodiny. Nejintenzivnější kurz, který jsem kdy dostala, byl od mé milované babičky, která už tady s námi bohužel není. A hrozně mi chybí. Tmelila naši rodinu jídlem a z dětství mám zafixované, že domov je tam, kde to voní po dobrém jídle. Víc snažit jsem se začala v osmnácti po odchodu do Prahy na studia a potom v jednadvaceti, když jsem se stěhovala s přítelem do bytu. Začalo mi hodně záležet na tom, abych vařením přispívala k teplu domova. Teď mám jiného přítele, ale dělám to pořád. Chlapy balím na oči a na jídlo a vařím jim, co jim na očích vidím. Láska u mě určitě prochází i žaludkem.

Jak se vám po soutěži povedlo tak výrazně shodit?
Mám dole nějakých sedmnáct kilo a byla to souhra více faktorů. U mě platí, že když se pro něco rozhodnu, tak to tak prostě bude. Nelíbilo se mi, jak jsem vypadala a jak jsem se cítila. Při soutěži jsem to dotáhla až na devadesát kilo, což je při výšce 165 centimetrů nezdravé. Po soutěži jsem na sobě začala pracovat. Upravila jsem jídelníček, aby byl vyvážený a pravidelný a hýbala jsem se. Mám ráda hlavně dlouhé procházky. Čtyři měsíce to bylo super, ale v květnu jsem si ošklivě zlomila ruku, kterou rozcvičuju dodnes a deset dnů po úrazu jsem dostala kopačky. Byla to těžká doba, kdy jsem si sáhla na dno svých sil. A i to možná trochu přispělo k hubnutí, protože jsem neměla moc pomyšlení na jídlo. Potom jsem ale zase najela na svůj režim a teď po Vánocích je opět potřeba to vzít pevně do rukou a poštelovat nějaká dvě nebo tři kila. Každopádně je důležité, aby zaznělo, že kdo chce hubnout, musí jíst.

Jak to i s ohledem na zlomeninu vypadá s vaší hudební kariérou violoncellistky?
K hraní se znovu vracím. Ruka má omezený pohyb a už to tak zůstane. Ve hře na violoncello mi to naštěstí nepřekáží, což je pro mě obrovský dar, protože to tak zpočátku vůbec nevypadalo. V budoucnu bych určitě chtěla kloubit hraní i vaření. Mám určité nápady i nabídky, ale zatím se v nich rozkoukávám. Doba je nejistá a hudba i gastro plují dost na vodě, takže ještě chvilku počkám.

Jaké jsou vaše vize budoucnosti?
Určitě bych nechtěla vlastní restauraci, protože nestačí dobře vařit, ale je třeba být dobrým byznysmenem a matematikem, což mi nikdy nešlo. Jsem spíš kreativec. Lákaly by mě vlastní kurzy vaření, protože bych se chtěla setkávat s lidmi a předávat si energii. Mám i určitou vizi vlastní kuchařky.

zdravotni.jpg
Foto se souhlasem Petry Vindyšové

Zatím zůstáváte v lékařském sektoru?
Ano, a ještě chvíli to tak bude. Po prodělání covidu jsem si udělala kurz u Červeného kříže a začala jsem pracovat ve zdravotnické prodejně – ve výdejně zdravotnického materiálu. Mám radost, že můžu pomáhat. Člověku dojde, co je na světě doopravdy důležité. Hodně mě tahle práce proškolila a poučila. Ke zdravotnictví jsem navíc měla vždy blízko, protože jsem z lékařské rodiny.

A také máte bratra na vozíčku. Ochrnul, když vám bylo dvanáct let. Jak jste to vnímala?
Byla to příšerná situace a nikomu bych ji nepřála. Když se něco takového stane, mění to život nejen tomu člověku, ale i všem lidem okolo. Intenzivně si pamatuju, že jsem v těch dvanácti letech věděla, že mi končí dětství, že se musím zapojit do procesu a být plně funkční. Jsem šťastná, jak jsme to s mamkou a bráchou ustáli, jak jsme se s tím porvali a že máme hezké vztahy. Díky bráchovi a jeho manželce mám také tři skvělé neteře.

Zdroje: autorksý rozhovor s Petrou Vindyšovou

Čtěte také:

Reklama