Lidi, mně to nedá, fakt mě při pátku tohle téma zaujalo, hned bych někam jela.

Jako malou mě rodiče sebou tahali po různých zámcích, jezdili jsme v létě na  různé podnikové chaty a pak podnikali výlety, ale pak jako starší jsem Česko celkem zanedbávala. Až pak po návratu ze čtyřměsíčního pobytu za oceánem jsem se najednou do naší přírody znovu zamilovala, najednou mi přišla krásná a rozhodně srovnatelná s národními parky někde v cizině; každá země má svoje, některá rudě zbarvené exotické skály a jiná zvlněnou krajinu se zarostlými kopečky a rozkvetlými loukami.

S kamarády jsme vytáhli kola, sbalili stany a vyrazili jen tak z jednoho nádraží po malé silničce vstříc dobrodružství. Na oběd jsme zastavili v hospůdce, byli šokováni nízkými cenami a jeli dál, večer další hospůdka, spláchnout prach z cest a pak jsme nasbírali pořádnou dávku kilometrů při hledání toho nejvhodnějšího místa k přenocování.
Někteří odpadli po týdnu, někteří vydrželi déle i přes nepřízeň počasí (chčilo a chčilo, jak by řekl děda z filmu „Na samotě u lesa“), ale zalíbilo se nám to a příští rok následovalo putování zase z jiného nádraží.

Myslím, že je to super způsob, jak poznávat krajinu, pěšky se člověk pohybuje moc pomalu a autem moc rychle, tohle je tak akorát, aby dokázal vnímat, kudy se pohybuje, a přitom se nemotal týden na jednom místě. Doporučuju.

A důležité pro pohodové cestování je nebrat sebou žádné závodníky, případně je nějak usměrnit, nejlépe naložit jim všechna zavazadla a oni si dají říct :-)

Chica

Tento příspěvek mi mluví z duše...

Čtenářce s nickem Chica zasílám malou pozornost ...
PS: možná se někde potkáme - kola, stan a hospoda - to je moje... :-)

Loučím se s vámi, přeji krásný, téměř letní víkend a těším se na vás v příštím týdnu!

Reklama