I takové „přání" si můžete vyslechnout od dospívajícího syna nebo dcery. Není třeba připomínat, že nejen nám, ale i dětem se s věkem mění vkus. Ale nepředbíhejme.

Malé děti milují pestré barvy. Nejraději by měly ve svém okolí celou barevnou škálu: jinak barevné stěny se spoustou pestrých obrázků, jinak barevný nábytek, povlečení, o hračkách, které jsou pochopitelně také barevné a jsou součástí dětského pokoje, ani nemluvě. Ale nebyl by to trochu blázinec?

Vzpomínáte? Když bylo děťátko ještě kojencem, batoletem a nemluvícím mrnětem, mohly jsme si jeho pokojíček nebo koutek zařídit podle svého. Nechávaly jsme se rozněžněle unášet na obláčcích jemných pastelových odstínů a nikdo nám do toho nezasahoval.
Pak začalo robě rozum brát a sem tam protestovat. Každá známe, co dokáže negativistické období. Odborně se to asi nazývá jinak, ale já si to věčné „ne" na cokoliv pojmenovala takto. Nejprve reptají nad barvou oblečení a botiček, pak už je jen krůček k prosazování vlastního názoru při zařizování pokojíčku.
Tady nezbývá než si s dětmi či dítětem sednout a zvolit nějaký kompromis. V každém případě je ku prospěchu věci trochu ustoupit a více respektovat jejich přání, protože v dětském pokoji tráví podstatnou část svého času.

Barevnost dětského pokoje bychom měli volit uvážlivě, protože plní zároveň více funkcí. Dítě v něm nejen odpočívá, ale musí se soustředit na učení.
Jak už jsem se zmínila, věk hraje důležitou roli, protože záliby se mění a zároveň s nimi i oblíbenost barev.
Barevné ladění by mělo být jasné a přívětivé, abychom dítě nedráždili a neodváděli jeho pozornost.

Velké plochy stěn a podlah se doporučují spíš ve světlých odstínech, menší a „vyměnitelné" plochy, jako jsou závěsy a povlečení, pak mohou být v sytějších tónech.
Nábytek je nejlepší v přírodních odstínech dřeva, nebo (což se týká především nábytku s laminovaným povrchem nebo z plastu) alespoň v základních neutrálních tónech, protože hračky, školní potřeby a třeba i knihy bývají většinou velice pestré a na ostře barevném podkladu by působily disharmonicky, což by mohlo dítě zbytečně znervózňovat.

Každý instinktivně tíhne k určitým barvám a děti nejsou výjimkou. Sympatie k některým barvám nevědomky vyjadřuje jejich emociální potřeby, a my tak můžeme správnou volbou působit na určité povahové rysy.
Nebo myslíte, že byste mohla hyperaktivnímu dítěti nechat vymalovat na červeno a introvertní plaché dítě zase uzavřít do temné šedé kobky?
To snad ne, že?


Jak jste na tom se zařizováním dětského pokoje vy, milé ženy-in?
Radila jste se svými dětmi při výběru barev?
Přistoupila byste třeba u puberťáka na černé stěny?
Napište nám o svých zkušenostech, podělte se s námi o názor.
Reklama