Nevypadáte špatně, máte dobrou práci, zařízený byt, ani finance vás nijak výrazně netlačí, jen pořádný chlap pro život je stále v nedohlednu. Čím to je? Všude jich je spousta, ale žádný ten pravý. Jeden je ženatý, druhý dává přednost práci, z třetího se možná vyklubal pěkný lakomec nebo povaleč.

Třeba vás ale trápí pouhá skutečnost, že se pohybujete v prostředí, kde jsou šance na seznámení mizivé. Na druhou stranu ani vaše nároky nemusí být zcela běžné. Máte tři psy nebo tři malé děti, hledáte domácího kutila do domku na vesnici, chodíte na noční nebo jste propadla hrnčířskému kruhu? Vaše šance se tím zase snižují a vy byste přitom tak ráda…

 

Kde ale hledat, co dělat? Jedna z velice praktických, rychlých a racionálních možností je přihlásit se na Rychlé rande. Zabere vám zhruba dvě hodiny času, přičemž se seznámíte nejméně s deseti adepty na životního druha. Bez zbytečných prostojů, z očí do očí, žádné úžasné maily z internetové seznamky, za kterými je pak schovaný naprostý zoufalec. Když si padnete do oka, není dál co řešit. Stále nevíte, jestli byste to chtěli vyzkoušet? Já a můj kolega to uděláme za vás. Vy se pak už nemusíte bát nemilého překvapení.

 

Pravidla pro budoucnost

 

Prvním krokem je rezervace místa přes internet, čímž se dostanete do vyhodnocovací databáze. K výběru jsou tři věkové kategorie v celkovém rozmezí od 18 do 55 let, vy si zvolíte tu svou. My jdeme do té nejvyšší, která zahrnuje 36–55 let. Poplatek činí 490 korun. Od provozovatele dostanete přezdívku, evidenční číslo a pozvánku s místem a datem velkého dne, který může změnit celý zbytek vašeho života. Akce se konají v Praze, Brně a Ostravě, my jdeme do pražské kavárny divadla Na prádle na Malé straně.

 

Po příchodu zjišťuji, že většina přihlášených je už na místě, přišli v předstihu, evidentně rozechvělí a nedočkaví. Patnáct žen v celém povoleném věkovém rozsahu sedí u oddělených a očíslovaných stolečků, jedenáct mužů se tísní na kavárenské terase u baru. Stačí vteřinový pohled a hned vím, s kým bych byla ochotná jít na kafe a kdo nemá šanci, ani kdyby nabízel modré z nebe. Je jasné, že možnost navzájem se vidět je velice důležitá.

 

Jsou tu muži hezcí a štíhlí, i ti docela obyčejní, ale nic, nad čím by bylo třeba se pohoršovat. U žen bych řekla, že je bilance stejná, ne-li lepší. Jsem překvapená „normálností“ všech účastníků. „Moje si našla jinýho a na mě se vykašlala, tak hledám ženskou. A co ty?“ Zaslechnu kousek osobní konverzace mezi pány, když jdu nahlásit příchod organizátorovi akce Jaroslavu Šmídovi a jeho asistentce.

 

Tady dostanu přidělené desky s poznámkovým papírem a tužkou a seznamem přezdívek všech mužů, abych si mohla všechny adepty hned utřídit. Ti zase svírají to samé s přezdívkami žen. Jsme tu jako v botanické zahradě, samé stromy a květiny. Já se jmenuji Azalka, můj kolega Topol. Usedám ke svému stolečku, on si stoupá na terasu k pánům. Rande začíná ve chvíli, kdy Jaroslav Šmíd vbíhá s bakelitovou trumpetkou do arény (mezi stolky), všechny nás vítá a vysvětluje pravidla.  Po zaznění trubky si každý muž sedne k nějaké ženě, po třech minutách se přemístí ke stolku s následujícím číslem. Na rozhovor musí stačit 180 vteřin. Je psychologicky vyzkoumané, že to na přeskočení jiskry bohatě stačí. Zazní troubení a muži vbíhají vstříc svým osudům.

 

 

Škatulata, hejbejte se!

 

Ke mně si sedá malý podsaditý Dub kolem padesátky a s pleší. „Já jsem Milan,“ prozrazuje hned první větou. „Já Simona,“ také ruším své inkognito. V tom vytřeští oči: „Hned jak jsem tě viděl, věděl jsem, že se tak jmenuješ. Přesně takhle si představuji Simonu,“ navazuje konverzaci a já nevím, zda mi lichotí, nebo je to šetrné sdělení, že s falešnou mrchou nechce nic mít. Další rozhovor však probíhá v příjemném duchu. Milan je počítačový expert, vyjadřuje se inteligentně a slušně, je velice milý. Ptá se na práci, zda jsem rozvedená, jestli mám děti a jaké provozuji koníčky. Po třech minutách Jaroslav Šmíd zatroubí, Milan mi na rozloučenou podá ruku a jde si sednout k mé sousedce. V konečné bilanci pak zjišťuji, že Dub, i když vzhledem vyloženě nezajímavý typ, byl v rozhovoru nejsympatičtější.

 

Na úvahy ale teď není čas, protože už na mě vyvaluje oči Eben. Ohromný hromotluk v džínách a kostkované košili. Je strašně nervózní a moc si nevěří. Ruce se mu třesou, jak se snaží zaujmout. „Mám v tom hrozný zmatek, vůbec si nebudu pamatovat, kdo je kdo. Vy jste Azalka? Ty mám na zahradě. Jo, to jsou dobrý kytky,“ říká na úvod. „Čím se živíte?“ ptám se a hned je jasné, že jsem mu šlápla na kuří oko.

 

Chvíli se zamotává do vlastního mlžení, ale pak jde s pravdou ven. „Po revoluci jsem skončil na ulici, ale po pár letech na pracáku jsem si založil svou firmu na nákup a prodej různých věcí,“ prozrazuje, ale jakých věcí, se už nedozvím. Starožitností? Ne, spíš bazar všeho možného. Než zazněl trubky zvuk mi ještě stačil vyjevit, jak se na OBECNÉ škole dobře učil, ale MĚŠŤANKOU už sotva prolezl. Je mu sto let? NE, zaškrtávám jednoznačně ve svém dotazníku, i když byl nakonec docela milý. Přeji mu, aby narazil na úplně opačný druh ženy, než jsem já. Určitě je velmi hodný a nějakou by si zasloužil.

 

Stále dokola

 

Akát byl osobnost. Něco jako Rychlonožka po čtyřiceti letech. Rezatý ježek a strniště, rtuťovitý a temperamentní skautský vedoucí v pohorkách, kapsáčích a opraném triku. Další počítačový zaměstnanec, rozvedený, dvě pubertální dcery. Je zde už po třetí, ale žádnou si zatím nevybral. „Nedivte se, vy nás vidíte, jak chodíme od stolku ke stolku, ale my vůbec vaši postavu nevidíme. Obličej je hezká věc, ale co když nemáte nohu, máte velký zadek nebo kulháte? Nechcete se trochu projít? A sportujete vůbec? Vytasí na mě všechny pochybnosti podložené reálnými zkušenostmi. Pak si horečně zapisuje a vůbec si mě nevšímá. „Nedívejte se!!!“ Zakrývá si rukou papír jako ve škole. Se smíchem se opírám o opěradlo, abych byla co nejdál jeho tajemství. Je to staré dítě, a ne opora do života. Dokázal však být zábavný a klidně bych si s ním povídala déle než tři minuty. Zajímalo by mě, co je zač.

 

Trubka… přichází Javor. Jediné, co o něm vím ze svých poznámek, je, že pracuje jako pojišťovák. Po dvou dnech, které uplynuly od seznamky, si ani nepamatuji, jak vypadal. Takže jdeme k Jedlovci. „Před rokem mi utekla žena a já jsem sám s dvěma dětmi,“ vyhrkne na mě z pod brýlí malý tlouštík – automechanik z vesnice u Benešova. Je zoufalý, ze ztráty manželky se evidentně stále nevzpamatoval. Později slyším, jak jedné z přítomných žen svěřuje i to, že se pokusil o sebevraždu. No, asi dost tvrdý oříšek pro případnou zájemkyni. Po něm ke mně usedá Buk – jeho kamarád z vesnice – opravář zemědělských strojů.

 

Prošedivělý frajer v kožené bundě, tetováním deroucím se spolu s hustým ochlupením z výstřihu a ozdobený stříbrnými řetězy a náušnicí. Koho hledá? Ani sám neví. Žije s přítelkyní, se kterou má dvě malé děti, ale je na ni naštvaný. „Dělá si, co chce, tak to zkouším, jestli to někde nezajiskří. Možná bych pak od ní odešel,“ staví mě před tvrdou realitu. Naštěstí to nezajiskřilo, takže odchází rozkřesat plamínek k sousedce.

 

 

Latex a bič

 

Pak mám malou pauzu, protože je více žen než mužů a zrovna na mě žádný nevyšel. Navštívit mě přichází organizátor Jaroslav Šmíd. „Tuhle věkovou kategorii nemám rád,“ říká. Je to samá ženská a žádný chlap. Někdy musíme i vracet peníze. U nejmladší kategorie je poměr přesně opačný.“

 

Na nápad s rychloseznamkou ho přivedla před pěti lety kamarádka, která se vrátila z ročního pobytu v Londýně a sama se tam podobné akce zúčastnila. „Přišlo mi to jako skvělý nápad na zbohatnutí, ale praxe je jiná. Tolik lidí se zase nehlásí,“ vzdychá. Přesto mi dalo práci se na dnešní termín přihlásit, protože bylo beznadějně obsazeno. Tak nevím, co si o tom myslet. Jaroslav vstává a troubí a pak přichází Platan, největší krasavec z celé mužské minikomunity.

 

Džíny, pěkný zadek, bílá košile, jemný obličej, velké oči a krásně modelované rty. Hm, ten by mě možná na kafe přemluvil. „Už jsi tady někdy byla? Je to trapný, ne?“ Vyhrkne na mě, ještě než dosedne. Něco neurčitého brblám a snažím se usmívat. Po třech minutách rozhovoru už je však těžké tento projev sympatií udržet. Platanovi je 48 (vypadá o 10 let mladší), je svobodný a bezdětný z důvodu vlastní nerozhodnosti. Je submisivní muž a hledá dominantní ženu… !! Pracuje jako policista – úředník a svou práci nesnáší. Nejbližším plánem do budoucna je dát výpověď, nafasovat odchodné a přihlásit se na pracák. Představuji si půl roku prázdnin submisivního muže kroceného dominou a vím, že sdílet je s ním nechci. Stejně nemám žádný bičík ani pouta, natož latexovou kombinézu. A takový to byl hezký chlap.

 

Profitaťka, seladon a egoista

 

Jilm zakořenil v domku za Prahou. Na dotaz, jaké tři vlastnosti ho nejvíce charakterizují, odpověděl, že pracovitost, dobrosrdečnost a spolehlivost. Po další minutě je mi jasné, že mu ani nic jiného nezbývá. V domku s ním totiž žijí čtyři děti od šestnácti do dvou let. Každé má jinou maminku, jejichž společnou vlastností je to, že všechny utekly, aniž by s sebou vzaly svého potomka. Jilm je hodný a zoufalý. Evidentně hledá hospodyni a náhradní maminku.

 

Než se zvedne, ještě se mě nezapomene zeptat, jestli nevím o někom na doučování češtiny. Nevím a je mi ho líto. Najít ženskou bude pro něj stejné jako vylézt bez kyslíku na Everest. Zato Cedr působí sebejistě. Malý, vysušený, shrbený skoro stařík s živýma černýma očima hledá parťáka. Má rád obyčejné věci, a když mu vysvětluji, že Azalka je vlastně normální venkovská kytka, je nadšený. „Přesně takovou sháním,“ s úsměvem a velice okatě zaškrtává u mé přezdívky ANO.

 

Po akci zaslechnu, jak se vytahuje nad svým neselhávajícím systémem: „Zaškrtnul jsem úplně všechny, snad se některá chytí,“ rozšafně ukazuje papír svým konkurentům. Posledním adeptem na manžela je Baobab. Bezdětný, pohledný, rozvedený počítačový expert. Rád cestuje, nejraději by viděl Brazílii. Když mu sděluji, že mám šestnáctiletou dceru, protáhne se mu obličej. Prý nejhorší věk a jak to zvládám řešit? Asi těžko, co? On sám má dvě pubertální neteře a nechtěl by je ani za nic. Představa společné domácnosti s Baobabem se v tu ránu rozplývá. Už vidím ty scény a boje. Ale kdo ví, třeba by tak špatný nebyl.

 

Ženské vedou

 

A jak dopadl můj kolega Topol? Jestli si myslíte, že podobně, jste na omylu. Podrobným srovnáním chování obou pohlaví je jasné, že ženy jsou cílevědomější, otevřenější a racionálnější. Rozhodně se většina z nich neuchylovala k všeobecnému rozhovoru o ničem jako já, ale šla tvrdě na věc. Prvosenka: „Hele, Topole, chceš mě, nebo ne? Já bych tě brala do postele, na to vypadáš schopně, ale chlap do života pro mě nejsi. Jsi moc mladý.“

 

Orchidej: „Šel bys se mnou potom na kafe? Mohli bychom všechno v klidu probrat. Pozvala jsem ještě jednoho, bude sranda.“ Brambořík: „Poraď mi, co dělám špatně? Mám garsonku a dva velké psy. Jinak jsem bezdětná a na každého chlapa hrozně hodná, ale stejně nakonec všichni utečou. Pohanka: „Hledám chlapa úplně na všechno. Musí ale se mnou pracovat v keramické dílně. Tuhle práci miluju a jsem tam od rána do večera. Umíš točit na kruhu?“ Růže: „Jsi fakt dobrej, dáš mi telefon?“ A tak dále.

 

K formálnímu způsobu konverzace se dobrá polovina vůbec nedostala, a tak usuzuji, že ze mě museli být pánové dost otrávení. Škrobená čtyřicítka s křečovitým úsměvem bez smyslu pro humor. Příště budu muset být chytřejší… Druhý den mi ale Jaroslav Šmíd posílá vyhodnocení. Kolegu Topola si vybralo devět potenciálních nevěst, mě sedm ženichů. Je mezi nimi i Rychlonožka, automechanik a profitaťka z domku za Prahou. Mrzí mě ale hezoun Platan, protože ten mě nechce. Asi potvora odhadl, že se na dominu nehodím. Holt má své zkušenosti.

Co říci závěrem? Určitě přijďte! I kdybyste nevybrali nikoho, každopádně zažijete zábavný večer. A jestli vás opravdu nikdo nezaujme, máte příští akci zdarma!