Chtěla bych tak trochu reagovat na příběh Danny (ZDE). Jsem v podobné situaci, ale naopak. Také s přítelem bydlíme, ale ne v mém bytě, ale pronajali jsme si ho společně loni v létě. Před tím jsme každý bydleli u rodičů a to jsme ten problém, co řešíme teď, neměli.
O co jde: můj přítel se začal chovat tak, jako bych byla jeho majetek. Vyžaduje, abych s ním všude chodila, kam jde on. Když si chci domluvit nějakou vlastní aktivitu (kámošky, cvičení, sraz s lidma z práce…), tak je oheň na střeše a výslechy s kým a proč. Jinak se ke mně chová moc hezky, myslím, že mě má opravdu rád, ale ty žárlivé scény se poslední dobou dost stupňují. Když jsem si o tom chtěla promluvit, řekl mi, že když se lidé milují, tak musí dělat všechno dohromady a být spolu co nejvíc, když nejsou v práci. Že to je důkaz lásky.
Dokonce mě začal citově vydírat, když jsem byla služebně mimo přes noc, tak mi v noci volal, že nemůže spát, když tam nejsem. Nevím, co si mám o tom myslet, vždyť přece každý potřebuje trochu toho prostoru, aby mohl dýchat. On zase naopak nikdy nikam nejde s kamarády nebo tak, třeba i plavat nebo na squash musím vždycky s ním. Předtím, když jsme nebydleli spolu, tak to ještě šlo. Ale teď je to dost neúnosné, dokonce jsem mu začala i lhát, že jsem třeba dýl v práci a místo toho si jdu sednout s kámoškou. Vím, že je to hloupé, ale nechci, aby byly řeči a výslechy. Taky se mi snažil vysvětlit, že bych mu měla říct své heslo do mailové pošty, že lidé, co se milují, by neměli mít před sebou tajemství. Nedala jsem mu ho a hrozně jsme se kvůli tomu chytli.
Máte někdo zkušenost, co s ním? Je nějaká cesta, jak ho tohle odnaučit? Nebo se mám ve všem jen podřizovat já? Opakuju, že jinak to mezi námi klape.

Blanka
Reklama