Už!
Nebo ne?
Ne…vracím se od okna.
To jsou jen pekaři.
Už! Vyskakuju od snídaně a beru do náruče svého synka. Pouští chleba se sýrem, radostně výská: „Hopá, hopá!“ a třepe nohama v očekávání opravdového zážitku. Nesu ho k oknu v ložnici, které je na tom nejlepším místě k šmírování. K šmírování…popelářů. Syn se lepí na okno v absolutním vytržení a mává na ty chlápky, kteří s lehkostí sobě vlastní nadhazují mohutné kontejnery a připevňují je k tomu fantasticky blikajícímu autu.
„Seš magor.“ Říká moje kamarádka od stolu. To mě nerozhodí. Počkám si až dítě, co má v břiše, začne vytahovat vlastní nápady. Taky jsem neměla dřív páru, který den u nás vyvážejí papír a kdy (!) přijede nakladač s hákem pro sklo. Znáte ty záběry ze safari, kde nejcitlivější antilopa první zavětří lví kebuli v křoví? Ten zvuk vyklápěných popelnic už cítíme v sousední čtvrti. Já, muž, babičky…No nic.
Popeláři jsou super. Když přijedou pro běžný odpad, vydrží synek u okna i čtvrt hodiny. To možná stihnu i pověsit prádlo.
Sledujeme je v úzké uličce, kam jsme je doběhli po cestě z nákupu. V jedné ruce nákup, v druhé motorka, syn za krkem. Teď stojí a dívá se. Ohromný chlap v montérkách sundává rukavice a jde ke mně. „Tak tohle ne, paninko! Tohle ne! Počítat, psát ho učte! Tohle ne!“ Nastupuje někam nad nárazník a mizí s vozem v zatáčce. Není to tak zlé. Sousedovic Kryštůfek dopadl hůř. Taky čekal před popelnicemi. Třásl se vzrušením, když se mohutné modré auto objevilo na rohu. S nábožnou úctou sledoval z absolutní blízkosti práci těch chlápků ve velkých kožených rukavicích…a pak…Jeden šel najednou přímo k němu. Jeden z těch hrdinů jeho současnosti! Kryštůfek zaklonil hlavu a tváří v tvář špinavému chlapovi v oranžové vestě vykoktal nábožně: „Po – po – po – popelář!“
A pak…
Pak se nad něj ten chlápek sklonil..
..a řekl:
„Omyl, chlapečku. SEPARACE!“
Tohle by se nemělo stát. Víte? Ne, když jsou vám tři!
Nemusí to být zrovna takhle. Děti prý mají prostě tendenci si něco oblíbit a některé z nich to berou opravdu vážně. Jeden psycholog mi vyprávěl o klukovi, který prostě zbožňoval pračky. Dokázal o nich vyprávět hodiny. Tak jako jiní dostal kluk za úkol nakreslit svou rodinu. Jo…je to tak…táta, máma, brácha…a v rohu…úplně dole…pračka. Měl ho rád. Vzal ho jednou po vysvědčení za odměnu do podnikové prádelny. Jeho rodiče ho prý tak rozzářeného ještě neviděli.
Často si představuji desetiletou Lenku. Maximálně desetiletou. Byla dost šťastná, věděla, co chce, a dělala, co ji bavilo. Vždycky byla mlsout. Chtěla kreslit, psát a mít kamarády. Občas ji jako posadím do rohu místnosti a koukám, jestli je šťastná. Teď jo. Ale byly doby, kdy seděla skrčená v koutku a koukala se na mě tak nechápavě, až mi bylo do breku. Od jisté doby…na ni hodně dám. Tihle mrňousové prostě vědí…vědí, co je důležité.
To neznamená nutně, že se Daniela z Klatov měla stát hrobníkem. A že by Honza z Trutnova měl být zpěvák (Už tenkrát mu paní učitelka říkala, že to není žádné povolání…:o))
Ale stejně..je to zajímavé ne? Když věci nejdou, zkusit se ohlédnout zpátky. Co jsem to vlastně chtěl? Nemusíte se pak nutně přihlásit k pilotním zkouškám. Ale možná se prostě vykašlete na místo, kde vám není dobře, a sbalíte kufry. Možná si poprvé koupíte vysoké podpatky nebo se ve čtyřiceti zapíšete na balet. No a co! Je to výzva.
Můj muž tuhle narazil na inzerát „Splňte si svůj sen!“ Takže neberte to jako reklamu, ale kdybyste toužili po jistotě zaměstnaneckého poměru, jestli vás zajímají zaměstnanecké výhody a rádi byste i řidičský průkaz typu C…je to jen několik z mnoha výhod povolání, ke kterému vzhlíželi mnozí z nás. No chtěli jste být popelářem? Nebo ne?!
Nový komentář
Komentáře
Je úžasné, jak neomylně to funguje! Když byl syn malý, taktéž jsme stávali v okně a nábožně pozorovali popeláře a jejich tanec s kontejnery. V protějším domě jsme měli tři spolupozorovatele zhruba ve stejném věku, přilepené na sklo a zezadu jištěné matkami. Popeláři už o nás věděli, takže po skončení své exhobice zamávali vlevo, vpravo a za oranžového poblikávání majáčku zmizeli za rohem. Děti byly blahem bez sebe, my matky jsme si také mávly a v duchu si řekly, tak zas v úterý... Dodnes se s jednou z těch maminek potkávám na ulici a vzpomínáme na ranní popelářské show.
Mne popeláři fascinují dodnes. Zvlášť v sobotu a neděli v 6.30, kdy mne svým boucháním bezpečně vzbudí
... to bych vraždiláááááá
Yvaine: dneska je hasič
Tchýně mi vyprávěla, že můj chlap chtěl být od malička hasič - měl hasičské autíčko, knížky o hasičských autíčcích, hasičské pohledy...vystudoval hasičskou školu a dneska je hacič...zazvonil zvonec...proč to píšu - já bych to těm prckům nevymlouvala
Jo popeláři, s těma se už známe velice důvěrně. Kuba je poznává na dálku, s jedním si tyká a říká mu strejda Emil. To mu bylo dovoleno ten den, kdy "strejdovi" přinesl ukázat své popelářské auto. A když je strejda v dobré náladě, tak mu dovolí zatíhnout za páku a Kuba je pak úplně blahem bez sebe.
Tak to dopadá, když je z pískoviště vidět na popeláře a ti jsou družné povahy...
tak to mě fascinovala pleš mého otčíma
holičku, která mě jednou stříhala, jsem dojala až k slzám, když jsem chtěla očíhat jako tatínek
Moji dceru popeláři fascinovali docela dlouho...teď jsme plynule přešli přes hasiče k policistům
Popelári me nebrali, ale kdyz jsem byla poslední rok ve skolce opravovali na nasem paneláku strechu a kazdý ráno jezdili 2 chlapi venkovním výtahem kolem balkónu - jak já jim tenkrát závidela.
A propo pracka. Kdyz jsme si koupili první pracku bylo holkám cca 5 a 3 (do tý doby jsem prala ve spolecný prádelne), holky prvních pár týdnú jak jsem zapla pracku sedly pred ní a cucely a predhánely se "to jsou moje ponozky, tricko....". Bylo to lepsí jak TV.
*Kotě*:
, již v tu dobu jsem měla automatický lux
Když se ho pantáta ptal čím by chtěl být, tak málem dostal infarkt - budu popelářem, tchán mu to začal vymlouvat, já se bavila a říkala přednosti tohoto povolání
Můj syn měl dokonce popelářské auto s malou popelničkou, jezdil po obýváku a sbíral dorbky
ja jsem sice v nasi ulici byla az do sesti let za vyhlasenou princeznu a damu. Ale v hloubi duse jsem vzdycky chtela byt... popelarem :) Byli to pro me vzdycky hrdinove :) A i dnes se obcas pristihnu, ze na ne pohlizim se zasnenym vyrazem... nejspis ve mne porad nekde preziva ta detska duse :)
Hop hej, popeláři, popeláři jedou,
hop hej, popelnici, popelnici vezou!
Popelnice smradlavá,
má panenka voňavá,
hop hej, popeláři, popeláři, jedou!!!