Umřel rychle? Netrpěl? To jsou věci, na které se dnes často ptají pozůstalí lékařů. Ideálem „správné“ smrti, pokud jsme vůbec ochotni připustit, že smrt má své opodstatnění a svůj čas, je smrt okamžitá, ve stáří a nejlépe ve spánku. Smrt, při níž si umírající ani neuvědomuje, že umírá.
„Dědeček jenom usnul,“ říkáme dětem. „Vůbec ho to nebolelo.“
Smrt vytěsňujeme ze svých životů a umírající přesouváme do nemocnic a do léčeben – umírání doma se nenosí. Pokud mluvíme o smrti, je to často smrt cizích lidí – smrt ve zprávách, kašírovaná, barvotisková smrt pseudoosobních příběhů, nebo chladná statistická smrt v číslech. Pan P., otec tří dětí, zahynul při nehodě... Na našich dálnicích dnes zemřelo deset lidí...

Smrt nás děsí
Podle psychologů se přitom smrti bojíme – sice v podstatě víme, že čeká každého z nás, ale moc o ní nepřemýšlíme. Se smrtí blízkých se pak často nedokážeme vyrovnat, ztratili jsme funkční rituály truchlení, jako jednotlivci i jako společnost. Více než smrt nás však děsí sami umírající. A přitom právě oni mají velkou potřebu lidského kontaktu, chtějí si popovídat, často právě o smrti. Psychologové, kteří v době rozpadu rodiny někdy suplují funkci příbuzných a v sekularizovaném světě zase funkci kněží, tak často zůstávají těmi jedinými, s kým si umírající mohou promluvit – pokud se ovšem s psychology vůbec setkají. Často jsou posledním živými lidmi, s nimiž jsou v kontaktu, ošetřovatelé a zdravotní sestry.

Smrt byla společenskou záležitostí
Naši předci přistupovali ke smrti jinak. Pro středověkého člověka byla náhlá, nečekaná smrt trestem – ti „dobří“ vždy věděli, že zemřou, a umírali nejméně tak dlouho, aby se stihli rozloučit se svými blízkými a smířit se s Bohem. Smrt byla mnohem více vnímána jako triumfální přechod do onoho života a byla záležitostí veskrze společenskou, nikoliv soukromou. U lože umírajícího se scházela celá rodina, kdo umíral sám, neumíral dobře.

Úředně mrtvý
I kdybychom se však chtěli vrátit k tradiční smrti v rodinném kruhu, narazíme na řadu praktických problémů. Kam umírajícího uložit? Jak a kdo se o něj bude starat? A když zemře, kdo podepíše úmrtní list? Podle informací, které uveřejnil server aktuálně.cz, může trvat i několik dní, než se k mrtvému dostaví lékař. Ze zákona totiž není nikdo povinen ohledat zemřelého – a tak v konečné fázi zůstane tento úkol často na lékařích záchranné služby, kteří však mají důležitější práci – zachraňovat lidské životy – a tak se k mrtvému nijak nehrnou. Bez úmrtního listu se však o zemřelého nepostará žádná pohřební služba – dokud nejste mrtvý úředně, tak prostě nejste mrtvý.

Ještě dramatičtější bývá situace v některých venkovských oblastech – na zimní období totiž mívají pohřební služby obvykle připraveno jen několik hrobů, a když lidí zemře víc a je příliš zmrzlá půda, může se stát, že mrtvý zůstává nepochován i měsíc.

S využitím knihy Philippa Arièse Dějiny smrti.

Přála byste si umřít tak, abyste o tom ani nevěděla, nebo byste chtěla mít čas se rozloučit? Raději byste umírala doma nebo v nemocnici? Víte, kde a jak umírali Vaši předci? Jste pro to, aby děti byly i u lůžek umírajících?

Reklama