Umřel rychle? Netrpěl? To jsou věci, na které se dnes často ptají pozůstalí lékařů. Ideálem „správné“ smrti, pokud jsme vůbec ochotni připustit, že smrt má své opodstatnění a svůj čas, je smrt okamžitá, ve stáří a nejlépe ve spánku. Smrt, při níž si umírající ani neuvědomuje, že umírá.
„Dědeček jenom usnul,“ říkáme dětem. „Vůbec ho to nebolelo.“
Smrt vytěsňujeme ze svých životů a umírající přesouváme do nemocnic a do léčeben – umírání doma se nenosí. Pokud mluvíme o smrti, je to často smrt cizích lidí – smrt ve zprávách, kašírovaná, barvotisková smrt pseudoosobních příběhů, nebo chladná statistická smrt v číslech. Pan P., otec tří dětí, zahynul při nehodě... Na našich dálnicích dnes zemřelo deset lidí...
Podle psychologů se přitom smrti bojíme – sice v podstatě víme, že čeká každého z nás, ale moc o ní nepřemýšlíme. Se smrtí blízkých se pak často nedokážeme vyrovnat, ztratili jsme funkční rituály truchlení, jako jednotlivci i jako společnost. Více než smrt nás však děsí sami umírající. A přitom právě oni mají velkou potřebu lidského kontaktu, chtějí si popovídat, často právě o smrti. Psychologové, kteří v době rozpadu rodiny někdy suplují funkci příbuzných a v sekularizovaném světě zase funkci kněží, tak často zůstávají těmi jedinými, s kým si umírající mohou promluvit – pokud se ovšem s psychology vůbec setkají. Často jsou posledním živými lidmi, s nimiž jsou v kontaktu, ošetřovatelé a zdravotní sestry.
Naši předci přistupovali ke smrti jinak. Pro středověkého člověka byla náhlá, nečekaná smrt trestem – ti „dobří“ vždy věděli, že zemřou, a umírali nejméně tak dlouho, aby se stihli rozloučit se svými blízkými a smířit se s Bohem. Smrt byla mnohem více vnímána jako triumfální přechod do onoho života a byla záležitostí veskrze společenskou, nikoliv soukromou. U lože umírajícího se scházela celá rodina, kdo umíral sám, neumíral dobře.
I kdybychom se však chtěli vrátit k tradiční smrti v rodinném kruhu, narazíme na řadu praktických problémů. Kam umírajícího uložit? Jak a kdo se o něj bude starat? A když zemře, kdo podepíše úmrtní list? Podle informací, které uveřejnil server aktuálně.cz, může trvat i několik dní, než se k mrtvému dostaví lékař. Ze zákona totiž není nikdo povinen ohledat zemřelého – a tak v konečné fázi zůstane tento úkol často na lékařích záchranné služby, kteří však mají důležitější práci – zachraňovat lidské životy – a tak se k mrtvému nijak nehrnou. Bez úmrtního listu se však o zemřelého nepostará žádná pohřební služba – dokud nejste mrtvý úředně, tak prostě nejste mrtvý.
Ještě dramatičtější bývá situace v některých venkovských oblastech – na zimní období totiž mívají pohřební služby obvykle připraveno jen několik hrobů, a když lidí zemře víc a je příliš zmrzlá půda, může se stát, že mrtvý zůstává nepochován i měsíc.
S využitím knihy Philippa Arièse Dějiny smrti.
Přála byste si umřít tak, abyste o tom ani nevěděla, nebo byste chtěla mít čas se rozloučit? Raději byste umírala doma nebo v nemocnici? Víte, kde a jak umírali Vaši předci? Jste pro to, aby děti byly i u lůžek umírajících?
Nový komentář
Komentáře
zrovna jdeme uložit urnu s babičkou na hřbitov. zemřela 24.8. ve věku 93,5 krásně ve spánku. máma ji měla,dokud to šlo doma,ale když už babi v noci padala z postele, nešlo to, neměla na to už sílu ani fyzickou, o psychické ani nemluvě. já za ní v sanaroriu byla naposled v červnu a byla dost špatná, pořád už brblala, že chce chcípnout, ale na druhou stranu říkala, že jsme hodný holky (já+sestra), že za ní jezdíme. musím říct,že mě to docela vehnalo slzy do očí..bohužel nebyla v Praze, tak jsem se za ní mohla dostat akorát o víkendu, bez auta to není nic moc. ale měla dlouhej a myslím, že pěknej život. my logicky očekávali, že může zemřít v tomhle věku vlastně kdykoli, přežila plicní embolii, kolaps ledvin a nakonec vlastně zemřela na sešlost věkem. do vysokého věku žila v domě bez výtahu, chodila denně několikrát 3 patra a kouřila. já jí říkala nesmrtelná babča
catcat: Souhlasim s tebou.
zlato: víš, já myslím, že v takovém případě se s námi naši blízcí přijdou rozloučit sami, takže se rozloučila i Tvoje mamka
I když to byla určitě nesmyslná smrt a hlavně ona byla mladá. A to je vždycky k naštvání a těžko se s tím smiřuje. Nejsem věřící, ale věřím, že odněkud se na nás naše mámy dívají, někdy se nám smějí a někdy se chytají za hlavu
catcat: tady se zemreli vystavuji...pokud to jde(kdyz telo neni znicene havarkou atd)...udelala jsi pro tvou maminku maximum do posledni chvile.
Ja to u me mamky nestihla,byla zastrelena,kdyz ji bylo necelych 46 let...
zlato: já maminku i oblíkala a česala... Táta chtěl i kontrolu v rakvi při pohřbu, měla jsem z toho strach (nechtěla jsem ho v tom nechat samotného), ale bylo to uklidňující - už to nebyla maminka, ta byla už pryč, to už byla jen skořápka. Je dobře se rozloučit a nechat duši v klidu odejít. Zvlášť s dobrým člověkem
catcat: my meli veskery komfort prevezeny z nemocnice...ale pak uz se to nedalo,bolesti se stupnovali a on nechtel byt v posteli,v kresle...my uz s nim nemohli hnout.....tak zemrel v nemocnici,obleceni jsem take vybirala...byl to veliky pohreb pres 200 lidi s polic. ochrankou na dobry prujezd mestem,pred jeho domem se zastavila kolona a na prah se polozila ruze...vsichni smekali..znali tchana leta a byl to veloce hodny clovek,pomohl mnoha lidem a ti nezapomneli...
maminka ležela s rakovinou doma, táta se o ní staral jak o miminko a já ho doplňovala.2x denně docházela ošetřovatelka s odbornou péčí a léky. Umřela taky doma, chvíli před smrtí jsme volali záchranku (měli jsme doporučení volat kdkoliv kvůli případným bolestem). Přijeli, konstatovali smrt, poradili, co dělat dál. S maminkou jsme se naposledy rozloučili, pohladili jí po ruce a dali pusu. Otevřeli jsme okno a zapálili svíčku. Pak jsem ještě maminku připravila do rakve, protože jako ženská jsem dostala na starost ještě vybrat správné oblečení pro takovou příležitost... Jsou to 2 roky, ještě teď tu brečím, když to píšu, ale bylo to velice přirozené rozloučení a poslední popovídání s maminkou...
malenina:
jak se rika nadeje umira posledni...u tchana uz nadeje nebyla,tak jsme mu alespon udelali dustojny odchod...tak,jak si pral.
ivana.kuglerova: 13: Pokud člověka nemocného na srdce v 81 letech během 1,5 měsíce 3x operují a snaží se ho zachránit a aby srdce vydrželo, nejspíš nezbývá nic jiného než ty přístoje využít. Pokud ovšem začnou odcházet důležité orgány, především ledviny, už moc velká naděje není. Ale člověk do poslední chvíle doufá, že se to povede. Bohužel ne vždy.
My jsme nechali tchana doma do posledni chvile,co to slo...davali jsme mu morfin a kdyz uz se blizil konec,nechali jsme jej odvezt do nemocnice,kde dalsi den zemrel ve spanku.vsichni se s nim stacili rozloucit....odchazel stastny...
- Nechci o tom vědět a s loučením na mě nechoďte, nesnáším ho
Já o těchto věcech nepřemýšlím.
- Nevím
- Nevím, děda umřel v nemocnici, ostatní žijí. Prararodiče jsem nepoznala a nikdy mě tudíž nenapadlo ptát se babičky a dědy, jak umřeli jejich rodiče.
Fifinka: Protože na ten druhej článek (březen) odkazovali na aktuálně z toho včerejšího a já si nebyla jista, že ho najdete
.
mam-ča: Tvuj prispevek jsme prehledla. Ano, je to tak, jak pises.
jestli posudkovi lekari uznaj, ze moje mama mela PnP dostat ci ne. A jestli ho i uznaj, tak ten prispevek spadne do dedictvi a mozna ho budu tedy mit dohromady s ostatnima dedicema.
Ja stale jeste cekam
ivana.kuglerova: no a ja zase nechapu, proc kdyz jedete v informacich starych maximalne 2 dny, tak nam sem davas odkaz z brezna, kdyz je zari, ze
A prestoze jsem na aktualne vcera byla, tak jsem si toho clanku ze vcera nevsimla, tudiz jsem opravdu nevedela, ze ten jeden odkaz ma byt ze vcera.
bookcase: nejen na nich. Zalezi to i na rodine, zda si je domu vezmou...
Andulína: a kdyby to nestačilo, tak - http://www.frymburk.info/show_clanek.php?clanekid=59
Andulína: ty si nedáš pokoj
http://www.e-dovolena.cz/clanky/sumava-a-cesky-les/sumavska-umrlci-prkna-24.html
ivana.kuglerova: ve všech případech se kopalo lopatou. Ale chtěla bych se zeptqt na kněze z vesnické farnosti - nechápu co má do činění s ohledáváním těl?
Andulína: To vážně hodně záleží na místě - a na počtu mrtvých. Když už mají vykopaný hrob, je to ok. Nebo když mají kvalitní techniku. Ale někde se ještě pořád kope lopatou - a to do zmrzlé půdy prostě nejde...
Nevěřím tomu, že by v zimě zůstal mrtvý nepochovaný měsíc. V naší rodině se, bohužel, umírá v zimě a nikdy nebyl problém s vykopáním hrobu.Naposledy to bylo asi před třemi roky, spousta sněhu, mrzlo až praštělo a pohřební služba se bez řečí o vše postarala.
Pokud bych byla nemocná a umírala, chtěla bych se rozloučit.
V nemocnici bych umřít nechtěla.
Ano, taťka umřel doma ve své posteli, prarodiče v nemocnici.
To záleží na nich osobně.