Ahoj Merylko, píšu k dnešnímu tématu, protože ten obrázek mám pořád před očima a myslím, že na to nikdy nezapomenu.
Píšu o svém dědečkovi, který pro mne mnoho znamenal a znamená. Od dětství mě v podstatě vychovával a myslím, že za všechno co je ve mně dobrého vděčím jemu, Učil mě vážit si rodičů, života a chovat se slušně k ostatním lidem.
Byl mezi námi vždycky zvláštní vztah, který neumím vysvětlit, ale fungoval.
A teď už k tomu obrazu, který mi nikdy nezmizí z paměti. Dědeček byl nemocný a vždy odcházel do nemocnice na určitou kůru, která ho vždycky nastartovala zase na čas do života. Vždycky se vracel z nemocnice a rozdával optimismus. Já jsem tehdy studovala v Brně a když byl v nemocnici, vždycky jsem se za ním před odjezdem do školy stavila a rozloučila se na týden. Vždy vše proběhlo v milé atmosféře, až jednou... Sklonila jsem se nad ním, dala mu obvyklou pusu a on se se mnou rozloučil, ovšem v ten moment mi nějakým signálem došlo, že je to naposledy. Věděla jsem v ten moment, že děda už je unavený životem a vzdává to. Neřekli jsem to žádný nahlas, ale oba jsme to věděli.
Ve středu jsem dostala telegram, že zemřel.
To je poprvé po spoustě let, co to ventiluji takto veřejně, ale ješte pořád mi ta příhoda vhání slzy do očí. Nad dědu nebylo.
Nagy
--------------------
Milá Nagy, i mě vehnal Tvů příběh slzy do očí....moc krásně a láskyplně napsáno. Díky....Posílám Ti dáreček...
Pište i Vy ostatní, jak vzpomínáte na své prarodiče...náš redakční e-mail redakce@zena-in.cz je tu pro Vás!
Krásné úterý všem přeje dnešní editorka
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Moc Vám všem děkuji za reakce, potěšily mě.
takhle podobne jsem si to prozila s mym dedeckem, prijela jsem z Nemecka k rodicum, deda byl v nemocnici v Praze, uz jsem vedela od me mamy ze ma rakovinu plic, v te dobe jsem delala zdravku v nemecku a bylo mi jasne ze jeho priznaky nejsou jen tak.. tak mi to mama kdyz jsem ji telefonem pozadala o pravdu, rekla.. byl to sok....
Jeli jsem za nim do Prahy do nemocnice, byl tam, ten muj uzasny deda..... byl jiny... videla jsem ze ho zakerna nemoc pohlcuje....byla jsem ze vseho tak rozrusena ze kdyz jsem mu balila veci do nemocnice do Berouna.. tak jsem pak na sestricku mluvila misto cesky nemecky, protoze jsem byla cela pomatena... sestricka vykulena co se deje... a ja pak kdyz jsem si to uvedomila tak jsem se rozbrecela.... dostala jsem kafco a smela jsem si pokecat v sesterne.....
Deda byl prevezen do Berouna. Byla jsem ho navstivit, druhy den jsem odjizdeli zpet do Nemecka. Vedela jsem ze ho vidim naposled, vedela jsem ze uz NIKDY ho neuvidim. Kdyz jsem se loucili, tak jsem ho objala, drzela a pusinkovala, rikala si v duchu, zapamatuj si kazdy moment, zapamatuj si kazdou minutu, zapamatuj si vse.... a nezapomen..... deda byl unaveny, a chtel spat, tak nas poslal domu, zavrela jsem dvere od pokoje, pak... jeste jednou otevrela.. a videla ho tam jak tam lezi a spi, jak male detatko..... porad to tak vidim.... pak uz jsem se na chodbe sesypala a jen brecela.... za 14 dni dedecek zemrel v naruci me babicky u sebe doma, bylo to jeho velike prani.
"Dedo ja vim ze tam nahore na nas davas pozor, ja vim ze hrajes maryas s kamosema a ze se nam smejes jak se tu lopotime.. ale neboj ja zas nahoru prijdu k tobe, a zas mi budes stavet loutkove divadlo, a budeme od tebe dostavat Pedra, a topinky a budes nam cist pohadky... a zas bude takova sranda.. jako s tebou vzdycky byla. Mam to moc rada a vim ze se zase sejdeme"
takhle podobne jsem si to prozila s mym dedeckem, prijela jsem z Nemecka k rodicum, deda byl v nemocnici v Praze, uz jsem vedela od me mamy ze ma rakovinu plic, v te dobe jsem delala zdravku v nemecku a bylo mi jasne ze jeho priznaky nejsou jen tak.. tak mi to mama kdyz jsem ji telefonem pozadala o pravdu, rekla.. byl to sok....
Jeli jsem za nim do Prahy do nemocnice, byl tam, ten muj uzasny deda..... byl jiny... videla jsem ze ho zakerna nemoc pohlcuje....byla jsem ze vseho tak rozrusena ze kdyz jsem mu balila veci do nemocnice do Berouna.. tak jsem pak na sestricku mluvila misto cesky nemecky, protoze jsem byla cela pomatena... sestricka vykulena co se deje... a ja pak kdyz jsem si to uvedomila tak jsem se rozbrecela.... dostala jsem kafco a smela jsem si pokecat v sesterne.....
Deda byl prevezen do Berouna. Byla jsem ho navstivit, druhy den jsem odjizdeli zpet do Nemecka. Vedela jsem ze ho vidim naposled, vedela jsem ze uz NIKDY ho neuvidim. Kdyz jsem se loucili, tak jsem ho objala, drzela a pusinkovala, rikala si v duchu, zapamatuj si kazdy moment, zapamatuj si kazdou minutu, zapamatuj si vse.... a nezapomen..... deda byl unaveny, a chtel spat, tak nas poslal domu, zavrela jsem dvere od pokoje, pak... jeste jednou otevrela.. a videla ho tam jak tam lezi a spi, jak male detatko..... porad to tak vidim.... pak uz jsem se na chodbe sesypala a jen brecela.... za 14 dni dedecek zemrel v naruci me babicky u sebe doma, bylo to jeho velike prani.
"Dedo ja vim ze tam nahore na nas davas pozor, ja vim ze hrajes maryas s kamosema a ze se nam smejes jak se tu lopotime.. ale neboj ja zas nahoru prijdu k tobe, a zas mi budes stavet loutkove divadlo, a budeme od tebe dostavat Pedra, a topinky a budes nam cist pohadky... a zas bude takova sranda.. jako s tebou vzdycky byla. Mam to moc rada a vim ze se zase sejdeme"
Krásné...., takhle nějak jsem to měla se svým tchánem. Mužovi rodiče bydlí 400 km od nás a naše starší dcera byla dlouho nemocná, takže jsme tam nemohli jet. Naštěstí jsme se tam dostali. Když jsme odjížděli, řekl mi tchán (mimochodem úžasnej člověk), že se už nikdy neuvidíme. Zlomilo mě to. 3/4 roku před tím umřel můj táta a tak to pro mě bylo moc těžké období. Bohužel, tchán měl pravdu. 3 dny po našem odjezdu odešel navždy. Asi opravdu čekal jen na nás, aby se rozloučil. Ale ve vzpomínkách mi zůstane napořád, stejně jako táta.
Krásné vyznání, ale proč je to ve Vaření???