Zdá se to jednoduché – v dětských domovech jsou tisíce volných dětí, které čekají na nové rodiče. Skutečnost je však mnohem složitější. Nejde pouze o to, že budoucí rodiče chtějí dítě a mají v úmyslu udělat dobrý skutek. Dobrá vůle a otevřené srdce pro přijetí dítěte nemusí vždy stačit, je třeba hodně rozumu, trpělivosti, vytrvalosti, tolerance a schopnosti přizpůsobit se. Přijetím dítěte do rodiny by měly vzniknout hluboké a trvalé vztahy, které vydrží i nečekané životní zkoušky.
Mělo by být samozřejmostí, že se hledají rodiče pro konkrétní dítě, nikoli dítě pro určité rodiče. Protože podle mezinárodní Úmluvy o právech dítěte má zájem dítěte přednost před zájmy rodičů, předání dítěte do nové rodiny předchází období příprav, posuzování rodičů a prostředí. Na výběru vhodné rodiny závisí celý další život dětí i rodičů. Odvrácenou stranou tohoto chvályhodného přístupu je někdy neúnosně dlouhá doba, která proběhne od žádosti rodičů o dítě do jeho předání do rodiny.
Důvody k přijetí dítěte do rodiny by měly vycházet z jasné osobní motivace a vnitřního přesvědčení každého z rodičů. Oba rodiče by se měli shodnout na tom, že chtějí přijmout dítě, nemělo by se stát, že jeden z rodičů chce tomu druhému vyhovět nebo splnit přání. S přijetím dítěte by měli souhlasit všichni, kteří žijí ve společné domácnosti. Budoucí sourozenci by měli být na příchod nového dítěte připraveni. Oba rodiče by se měli shodnout ve společném výchovném postupu i v tom, že se život rodiny musí přizpůsobit potřebám dítěte. Někdy bývá dokonce vhodnější, aby jeden z rodičů zůstal doma s dítětem, a i s tím je nutné počítat. Rodiče by se měli cítit fyzicky i duševně schopni vychovávat dítě a jejich věk by měl odpovídat přirozenému vztahu dítě – rodič. Rodinné zázemí by mělo být stabilní, trvalé, zralé, neproblémové. Rodiče by měli být připraveni přijmou dítě bez výhrad, takové, jaké je, měli by se umět vžít do cítění a světa dítěte, být přizpůsobiví, tolerantní. Měli by být schopni přijmout vstřícně i kriticky rady odborníků a zkušenosti jiných rodičů. V neposlední řadě hrají roli ekonomické faktory: zaměstnání rodičů by mělo být stálé a mělo by finančně zajistit dítě a rodinu, pracovní vytíženost musí poskytnout dostatek času na výchovu a bytová situace by měla všestranně zajistit potřeby dítěte.
Nad čím by se měli budoucí náhradní rodiče zamyslet?
Pokud uvažuje o přijetí dítěte do rodiny, mělo by to být po zralé úvaze a zamyšlení nad následujícími otázkami:
- mám dost sil dítě vychovat?
- jsem tolerantní a otevřený vůči ostatním?
- zajistím dítě finančně?
- co se mi v životě podařilo?
- co se mi nepovedlo, co mi schází?
- jaké bylo moje dětství?
- jaké je moje manželství, jaké jsou moje vztahy?
- jsem ochoten vzdát se svého pohodlí?
- jsem ochoten věnovat se plně dítěti?
- jsem ochoten se přizpůsobit?
- věřím, že přesvědčím okolí o svém správném rozhodnutí?
- nebude mi dítě překážet v kariéře?
- dovedu si konkrétně představit, jaké by dítě mělo být?
- dovedu posoudit, jaké dítě bych nedokázal vychovávat?
- mohu upřímně říci, čím mohu být dítěti prospěšný?
Cílem tohoto zamyšlení by neměly být obavy z přijetí dítěte, ale zcela jasné, rozumnými argumenty podložené rozhodnutí, proč dítě chcete a jaké jsou Vaše hranice. Teprve pak budete schopni dítě zodpovědně přijmout, v klidu a s láskou je vychovávat a zajistit mu šťastný život v normální rodině.
Fond ohrožených dětí
Nový komentář
Komentáře
jaku 9:
a nebyl zbaven svepravnosti? V cr se uz nedivim nicemu
My máme o adpci zažádáno od dubna a žádnej nelogickej vopruz to nebyl. Všechny požadavky sociálky nám přišly oprávněné a bylo to i celkem rychle vyřízené. Co je ale vopruz - nezodpovědné chování rodičů, jejichž dítě umístí do takového ústavu a oni mu ještě svým chováním brání v adopci
. Máme čekací dobu asi rok .... ( a to je spíš minimální hranice...)
Myslím, že poměrně přísná kriteria pro rodiče při adoptování dítěte jsou ok( v praxi to patrně až tak drasticky nevyzní- taky jsem viděla pár rodičů s adoptovaným dítětem
). Možná by v tom souboru otázek ale bylo spíš na místě ptát se, co rodiče od adopce očekávají. Myslím, že hodně lidí přistupuje k adopci emotivně, s určitými romantickými představami. Tváří v tvář realitě, v podobě genetické zátěže dítěte, mohou dojít k velkému zklamání.
Rikina: A to nevíš, na co všechno se ptaj psychologové žadatelů
. Švagr nevěděl, jakou barvu očí má moje sestra a bylo zle. Zazdil to pak tím, že si nebyl jistej, jaký má ráda kytky
Kritéria jsou zajímavá, obecně se dá říct, že by se nad většinou z nich měl zamyslet každý potencionální rodič. Ale pokud to člověk vezme z praxe, tak se vyvíjí nejen dítě ale i rodič a velké plánování do budoucna je kontraproduktivní - je ve hře příliš mnoho proměnných ...
Jinak by mě zajímalo, kdo už má v dnešní době jistotu stálého zaměstnání... a vůbec, kdybych náhodou někdy čistě teoreticky byla bývala uvažovala o dítěti z dětského domova, tak po přečtení tohoto článku na to hodně rychle zapomenu.
Pokud bych ta kritéria měla vztáhnout i na vlastní děti, musela bych najít útulek, kam je poslat.
.
Síly mi docházejí každý den, občas nejsem tolerantní,mám ráda své pohodlí(pokud si ho zrovna vyboxuju), finance ? - Vánoce za dveřmi
Jinak sestra má osvojeného kluka.Procházka růžovým sadem to není.Na druhou stranu- třeba ten kluk nebude krást, rozvine svůj hudební talent a hlavně ví, že má domov se vším všudy.
*Kotě*: máme v rodině adoptované dítě, tato kriteria byla naštěstí obejita (sestřenka je úplně normální) a dítě vyrůstá v normální rodině.
Mě ty požadavky přijdou docela reálné. :-)))Nemůžou šoupnout frustrovanýho chudinku nějaký maceše s otčímem a nechat je na něm experimentovat. Tak jako to dělají vlastní matky
*Kotě*: U mne by lustrace taky neproběhla úspěšně
asi jsem poněkud svérázná matka 
Náhradním rodičem podle tohoto článku bych se stát nemohla, protože prostě nemám na to, abych splnila tu hromadu kritérií, která jsou v článku nastíněna.
A upřímně řečeno, za takových podmínek bych ani nechtěla.
Když vychovávám dítě vlastní, nemusím na to procházet výběrovým řízením. Mohu si dovolit ho vychovávat podle svých vlastních představ, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To, co nastavují kritéria přednesená paní Uhlíkovou, není normální výchova dítěte v rodině. V každé chytré knize o výchově (vlastních) dětí například naleznete poučku "dítě se musí přizpůsobit vám, ne vy dítěti". U osvojených dětí to ale má být podle paní Uhlíkové přesně naopak.
Myslím, že kritérii paní Uhlíkové by neprošel ani Superman.