Chcete se dostat stopem na místo? Dodržujte pravidla autostopu.

Já jsem nikdy nestopovala. Až se svým nynějším manželem pár krát. On stopoval často a klidně i v dnešní době. Stopaře bere hojně, tak raději ani nemyslím na to, co by se mohlo udát..

Stalo se to před 42 lety,ale občas na to vzpomeneme ještě i dnes.Sestře bylo 13 let,dojížděla 10km do Lidové školy.Jednou se doma ukázala o půl hodiny dřív,než přijížděla autobusem.Já i mamka jsme se udiveně ptaly,jakto že je tak brzo doma.Prý se jí nechtělo čekat,tak jela stopem.Já(tehdy mně bylo 22let) jsem vyletěla jak střela a vlepila jsem jí takovou facku,že spadla do křesla,které naštěstí stálo za ní.Uraženě se proti mně postavila:Tož co děláš,já jsem si stopla policajty.Facka stejně nepomohla,jezdila později stopem moc často(před mamkou jsme to raději tajily),ani ji neodradilo,že skoro denně projížděla místem,kde našli děvčata o kterých byl natočený film STOPAŘKY.

V mládí jsem jezdila s kamarádkami stopem často.

Sama beru stopaře málo. Naposledy starší paní s "dušičkovými" věnci, která mi skoro lehla na kapotu v křižovatce, kde jsem musela stát.  Byla mazaná, upovídaná. Dokonce chtěla ať ji zavezu , tam kam vůbec nejedu...snad o 80km jinam.

Byla jsem ráda, když vystoupila.

Jako mladá holka jsem párkrát stopem jela, ale nikdy ne sama, na to jsem se moc bála. Vždy jsme byly aspoň dvě,ale když jsem pak viděla Smrt stopařek, přešla mě chuť stopovat úplně, i ve dvojici.

Dnes si myslím, že stopaře moc lidí nebere, aspoň já bych určitě nikoho nevzala.

Já bych teda nestopovala, na to se moc bojím. Jednou když sem šla  už nad ránem z práce domů (z diskoteky) předemnou byla 8kilometrová cesta, byla zima, auta sem tam projížděla ale palec sem nikdy nezvedla. Až mi jeden řidič zastavil, mluvil ke mě jako by mě znal, tak sem se odhodlala a nastoupila, celou cestu sem byla ale nervozní protože mě se nevibavovalo že bysme se znali. Byl to kousek cesty, ale když mě odvezl do dědiny a chtěla sem vystoupit začala zlobit klika a nešlo otevřít, tiše sem zpanikařila pomyslela si : "On mě zamkl, ach můj bože".- natáhl se přeze mě a já čekala kam mi sáhne...zavřela sem strachem oči......ale on mi chtěl jen ty dveře pomoci otevřít, řekl: Musíš zatlačit, jdou špatně otevřít...a já? Otevřela oči a upalovala domů....

zázvor — #11  Opravdu dobrý nápad, určitě to zvyšuje šanci na úspěch.

na stopa jsem jezdívala na střední škole každý pátek, když nám končilo vyučování dřív a já nechtěla tvrdnout nejmíň hodinu na zastávce autobusu............dneska už bych se asi stopem nevydala..............a do auta beru jen lidi, které znám 

Stopaře neberu nikdy, ale sama jsem párkrát v životě stopem jela. Dokonce až do Maďarska, ale s klukem, některé holky takhle jezdily až k moři.

Jinak třeba na chmelu ve větším počtu, že nás v autě sedělo několik apod.

Ovšem světlé výjimky, žádné pravidlo.

Cedule jsou dobré - aspoň jako řidič vím,kam chce stopař jet.Tady na výpadovce z KV občas stopují bez ní a o 200 metrů dál se cesta dělí na Chomutov a Prahu.Bez cedule mají smůlu.

1. na komentář reaguje ToraToraTora — #14

Článek je naprosto perfektní Respektuju každého rozhodnutí, že stopovat nebude a nevezme stopaře, nicméně pokud se někdo rozhodne, tyto zásady platí. Co já se nastopovala! Bez stopu bych snad ani nevystudovala Teď už nemusím, vlastní auto je vždycky pohodlnější a většinou cestuju se zavazadly. Stopaře jsme s mužem vzali naposledy o víkendu, byl to starší pán, co jel na sraz. Radši jsem usnula, protože byl užvaněný. To bych tam taky dala do zásad. Nežvanit a nebavit řidiče

Já stopovala naposled na střední škole, když nás vyklopili ze školního výletu pozdě večer ve městě a mě a kamarádce ujel poslední bus. K nám domu to bylo tak 30 km, nevim proč, ale řekly jsme si s kámoškou, že to dojdem Vlastně jsme ani nestopovaly, zastavil nám pán že nás sveze. Celou cestu nám vykládal hrůzostrašné historky o tom co se stává stopařkám a že on učitel, už byl i na pohřbu jedné  nich. Kamarádka bydlela o vesnici před tou mou a tak jí vysadil dřív a mě že doveze taky až domu. Půlky jsem měla teda pěkně stažený, ale odvez mě a pak chtěl zavolat mojí mamku, že jí řekne ať si mě líp hlídá. Naši ale nebyli ještě doma a tak odjel. Od tý doby jsme už s nikým takhkle nejela.

Ze stopování mě vyléčila jedna malá příhoda. Bylo nám sedmnáct a byly jsme navštívit kamarádku, která trávila prázdniny u babičky. Rodiče nám to sice zakázali, ale my neposlechly a vracely jsme se stopem. Nejprve jsme stoply osobák, pak Rakušana v náklaďáku a pak pro změnu zase osobák. V něm seděli dva muži, po pár kilometrech začali mít divné řeči, sjeli z hlavní cesty a že pojedeme k nim a dobře se pobavíme. Kamarádka ztuhla, já se vybičovala k vrcholnému žvanivému výkonu. Bylo to perných dvacet minut. Pak nás uprostřed pustiny vysadili. Bohudík. Do Brna jsme se dostaly zase náklaďákem, ale domů jsme raději sedly na vlak. Od té doby už jsme nestopovaly. Neměla jsem chuť zase nás tahat z bryndy žvaněním.

Stopovala jsem docela často, dnes už ale ne. Vlastně kecám, když jsme měli nedávno nabourané auto a bus mi měl jet až za půl hodiny zkusila jsem to. Byla jsem u rodičů dříve, než bych nastoupila do busu. S chlapem se blbě stopuje. Nejrychleji jsme chytli stopa s kámoškou, když jsme s sebou měly obří plyšovou opici.

Přítel stopaře brát nechce. Já bych některého i vzala, ale nějak mi to neprochází.

vše platí, jako student jsem tak jezdila pořád, na prázdniny do řecka, po řecku...super Sama nebo s kamarádkou- to byly časy.

a dodávám, že stopaře ani neberu - lidem, které neznám prostě nevěřím

na stopa NIKDY

Nikdy jsem nestopovala, měla jsem strach a doufám, že nebudou ani moje děti.

Stopovací léta mám už za sebou - ale všechny zásady platí. Stoupnout si tam, kde není jak zastavit, je základní předpoklad k neúspěchu!

Asi mě tu budou mnohé kamenovat, ale můj názor je, byl a bude-nestopovat!