Je to až k neuvěření, že Sametová revoluce bude v tomto roce slavit svou plnoletost. Několik podzimních dní nastartovalo v naší společnosti mnoho změn a troufnu si říct, že většinou k lepšímu. Jednou z těchto proměn je i přístup společnosti k rodičovství a výchově dětí. Porodnice, jesle, školy, školky a další instituce, kterými děti procházely, všude to muselo „zařezávat“. Výchovný trend „Sraz paty a nevyčnívej“ začal hned po porodu.


Šup od mámy do jedné řady s dalšími dvaceti nešťastníky, kojit a pochovat na povel. S chováním a mazlením to nepřehánět, co kdyby si na to dítě zvyklo? Malého ubrečence pěkně nechat vyřvat, ať má silné plíce! Nuž, je pravda, že poslouchat jsme asi skutečně uměli víc než dnešní dítka. Ale je cílem výchovy, aby dítě poslouchalo? Nových výchovných trendů ve vedení dětí je v dnešní době mnoho, od naprosto liberálních až po takzvanou starou školu. Něčím mezi je mimo jiné i směr zvaný „Pozitivní rodičovství“, jehož zásady formuloval mezinárodně uznávaný psycholog a autor deseti bestsellerů John Gray.

 

Pět zásad pozitivního rodičovství z knihy  Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše a děti jsou z nebe od Johna Graye, Ph.D.

Nevadí být jiný - díky svolení být jiný děti dokáží objevit, ocenit a rozvinout svůj osobitý vnitřní potenciál.

Nevadí dělat chyby - díky svolení dělat chyby se děti naučí sebereflexi, poučit se z chyb a dosáhnout většího úspěchu.

Nevadí dávat najevo své negativní pocity - díky svolení vyjadřovat negativní pocity si děti najdou způsob, jak zvládat své emoce.
Nevadí chtít víc - díky svolení chtít víc si děti rozvinou zdravý smysl pro to, co si zasluhují. Postupem času dokáží počkat na uspokojení svých potřeb. Jsou schopné chtít víc, přesto jsou spokojené s tím, co mají.

Nevadí říkat ne, ale rodiče dál zůstávají šéfy - díky svolení nesouhlasit si děti procvičují svou vůli a učí se vnímat své skutečné a pozitivní já. Tím se v dítěti probouzí přirozená ochota spolupracovat a dát se vést.

 

Nevadí být jiný
První zásada vychází z nezaměnitelné originality každého z nás. Dobrým příkladem je přístup a způsob učení. Nejšťastnější z nás jsou tzv. běžci, kteří se učí velmi rychle. Nejpočetnější skupinou jsou „chodci“, ti se vzdělávají rovnoměrným tempem. A posledními žáčky  jsou „skokani“, kteří se často tváří tak, že se nedokážou nic naučit, a nedělají pokroky. Skokani jsou pravděpodobně výchovně náročnější. Přijde však den, kdy udělají nečekaný skok a mají všechno v malíčku, jen prostě potřebují více času.

 

Rodiče by ale určitě neměli zapomínat na ten úplně nejzákladnější rozcestník ve výchovném přístupu k dětem, a tím je podle Graye pohlaví dítěte. Výrazné odlišnosti se sice dostaví až v pubertě, ale přesto jsou od prvního dne holčičky a kluci v některých přístupech, reakcích a zálibách docela typičtí. Gray ve své knize  Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše a děti jsou z nebe tvrdí, že: „Děvčata většinou potřebují více láskyplné péče, zatímco příliš mnoho této péče vyvolává u chlapců pocit, že v ně nemáte důvěru. Chlapci potřebují víc důvěry, ale příliš mnoho důvěry může v děvčeti probudit dojem, že jej nemilujete. Otcové se dopouštějí toho omylu, že dcerám dávají přesně to, co potřebují chlapci. Zatímco matky omylem poskytují chlapcům oporu, kterou potřebují děvčátka. Poznání, že synové a dcery mají odlišné potřeby, umožní rodičům dosáhnout větších úspěchů při péči o děti.“ Většina matek je schopná velmi dobře vycítit, co je dobré pro děvče, to samé platí u otců a synů. Prý je to tak proto, že máme sklony dávat dětem to, co bychom sami potřebovali nebo chtěli, což ale neznamená, že jim dáváme to, co potřebují ony.

 

Dalším dělením je např. rozdělení na povahové typy – citlivé a vážnější osoby jdoucí do hloubky, aktivní a s oblibou riskující jedinci se silnou vůlí, vstřícné, někdy lehkovážné a přelétavé osoby s potřebou větší stimulace, vnímaví a zdvořilí, avšak poněkud konzervativní jedinci. Na každou kategorii v praxi platí trochu odlišné výchovné a motivační postupy.

 

Nevadí dělat chyby
Každý z nás dělá chyby, tak proč by na to neměly nárok i naše děti? Jsou-li děti svědky toho, jak rodičům nedělá problémy tomu druhému se omluvit, postupně se naučí nést za svoje vlastní omyly zodpovědnost. Gray dále tvrdí: „Děti se učí z modelových situací, ne z kázání. Nejenom že se tím naučí větší zodpovědnosti, ale když opakovaně odpustí rodičům jejich omyly, postupně se naučí umění odpouštět. Děti přicházejí na svět se schopností milovat své rodiče, ale neumějí milovat sebe a odpouštět sobě. Učí se mít rády samy sebe díky způsobu, jakým s nimi otec a matka zacházejí a jednají v případě, že se dopustí chyby.“

 

Nevadí dávat najevo své negativní pocity
Ó, jak ráda bych si někdy dovolila luxus „dvouleťáka“, který ječí, co mu hlasivky dovolí, a metá bábovky vůkol, když mu jiný „dvouleťák“ podupal jeho úchvatné pískové menu. Rodiče by se měli naučit vytvořit svým potomkům vhodné zázemí k prožívání a sdělování negativních emocí.  Postupně by je měli dovést k poznání, že tyto pocity nejsou samy o sobě nesprávné, chybný může být však způsob, jak, kdy a kde je dávat najevo. Záchvaty vzteku tvoří významnou a nedílnou součástí dětského vývoje.

 

Jejich intenzita sílí a klesá dle temperamentu dítěte, ale také zjištěním, že takovým hereckým výkonem něčeho dosáhnou.  Děti by měly pochopit, že někde a někdy se to prostě nesmí. V případě, že jste zvyklí svého potomka rozličně chlácholit, abyste předešli jeho výlevům vzteku, buďte si jisti, že k nim začne docházet ve chvílích, kdy nebudete mít příležitost si s dítětem promluvit a problém vyřešit.

 

Autor knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše a děti jsou z nebe doporučuje jako jeden z hlavních prostředků k usměrnění výbuchů negativních emocí takzvané chvilky o samotě (z pohledu některých jiných odborníků je tento úkon zase kontroverzní – takže babo raď!). Metoda je naprosto jednoduchá, „ječidlo“ šoupnete do vedlejší místnosti a zavřete dveře (někdy je nutné i zamknout). Vzdor se samozřejmě očekává, ale co se děje za dveřmi, není vaše věc. Délka  pobytu se řídí věkem potomka, co rok, to minuta. Postup lze začít aplikovat zhruba ve dvou letech. Dá se říci, že chvilky o samotě nahrazují v uvedených zásadách pár přes zadek.

 

Nevadí chtít víc

Pohled většiny lidí na děti, které se vztekají, protože ze svého pohledu chtějí víc, než dostaly, je jednoznačný. Jsou to rozmazlení a sobečtí mazánci! Rodiče takové potomky někdy nutí k vděčnosti frázemi typu: „Buď vděčný za to, co máš.“ Malé dítě ale nedokáže odhadnout, na co má či nemá nárok, není schopno zhodnotit všechny okolnosti a vidět věc z našeho pohledu. Dokonce i dospělým jedincům dělá potíže v různých situacích vědět, kde jsou hranice toho, co mohou požadovat. Vědí už totiž, jaké je to znemožnit se, urazit někoho, vypadat pro druhé jako nevděčník nebo chamtivec. Pro ženy je zajímavou informací Grayovo tvrzení, že: „Většina žen zažije ve vztahu problémy, protože se v dětství nenaučily požádat o víc“. Rodiče, kteří děvčátkům a dívkám tuto možnost nedají, je nevědomky směrují k tomu, aby si o to co chtějí říkaly nepřímo. Nejčastěji tak, že samy začnou dávat víc a doufají, že jim to partner či okolí oplatí. Možnost žádat víc každopádně neznamená víc dostat. Dítěti by mělo být umožněno dát najevo svá přání a pocity, což samo o sobě vede k větší spolupráci. Pro život je výborné naučit se vyjednávat, většina dospělých si toto umění neosvojila. Nepožádají o nic, pokud nepředpokládají, že jejich protějšek přitaká. Když se setkají s odmítnutím, navenek se s tím smíří a vyklidí pole nebo rozpoutají hádku. Je velký rozdíl mezi manipulací ukňouraného vzteklouna a argumenty schopného malého vyjednávače.

 

Nevadí říkat ne, ale rodiče dál zůstávají šéfy

Schopnost dát najevo vzdor vůči autoritám utváří základ pozitivního vědomí sama sebe. Děti, které se bojí prosadit svou vůli, se často stávají velice snadnou obětí šikany a lehce se dají ovlivnit negativními vlivy společnosti. Mají-li naši potomci šanci říci NE, nabídneme jim tím možnost vyjádřit svoje pocity a nalézt cestu k budoucímu vyjednávání. Rozhodně to neznamená ustoupit dětskému vzdoru. Mnoho dětí touží být jednoduše vyslechnuto. Možnost říct svůj názor jim v mnoha případech pomůže, aby byly ochotnější k domluvě a spolupráci.   

  

Jak reagujte na chyby svých dětí?

Jak řešíte dětské záchvaty vzteku?

Jak řešíte, když to malý paličák prostě chce?

Jak řešíte, když to stejný malý paličák prostě nechce?

 

Zdroj: Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše a děti jsou z nebe, John Gray, Ph.D.

TÉMATA:
TĚHOTENSTVÍ A POROD