Pokaždé, když si můj bývalý má přijet pro kluka, říkám si: Budu klidná, klidná, klidná.... Jenže – nikdy to svoje předsevzetí nedodržím.
Pochopitelně si tyhle úžasné pocity nechávám pěkně schované ve své mysli a snažím se chovat, jakoby se nic, vůbec nic nedělo. Manžel (ten současný) mě má ale stejně přečtenou od A až po Z, takže jeho neoblafnu, svého syna (díky Bohu) zatím ano.
„Kdy už přijede ten táta? Kolik je hodin? V kolik ti psal, že přijede?“ Tyhle otázky, které můj syn vypouští ze své pusinky pokaždé, když se má bývalý objevit, mě násilím tlačí do rudého světa vzteku a zloby (fakt se tomu snažím bránit).
Synovi odpovídám s úsměvem a větu: Přijede v devět ráno podávám stejně jako: Běž prosím koupit chleba. Jsem pokrytec před vlastním dítětem? Možná. Možná hraju divadlo s názvem Jak úžasné je být nad věcí... Na svou obhajobu vám však položím otázku: Je lepší hrát jednou za šest měsíců divadlo, nebo říci desetiletému klukovi do očí, co si myslím? Přikláním se vzhledem k jeho věku k tomu divadlu.
Upřímně ... možnost PRAVDY jsem zvažovala, nejednou. Bylo by to totiž nesmírně osvobozující sednout si a říct synovi:
Tvůj táta na tebe kašle. Proč do něj investuješ tolik citů? Je to tvůj otec a má právo na tvou lásku, ale to obrovské množství lásky, které mu ty dáváš, si nezaslouží. Bere si tě jednou za půl roku, a to od nás bydlí 20 km, nezavolá, aby se zeptal, jak se ti daří, zda něco nepotřebuješ... Když se podruhé oženil, ani ti to neřekl, nepokládal za důležité, abys ty, jako jeho syn, o této „drobnosti“ věděl. A když se jeho ženě narodilo miminko, dal ti to vědět? Nedal ... neměl jsi ani tušení, že máš nevlastního brášku.
A co tenkrát, když jsi byl v nemocnici? Přišel za tebou? Poslal ti alespoň dopis, pohled? Ne. Stejně jako ho nezajímá, zda nejsi nemocný, zda nemáš problémy ve škole ... zda nepotřebuješ jeho radu, radu otce...
Možná mu tohle všechno říkat nemusím, možná to někde v hloubi své dětské dušičky ví ... možná.
Faktem je, že když od nás můj ex odešel (téměř ze dne na den), bylo klukovi ani ne pět let, a přesto si pamatuje to období, kdy jsme se odstěhovali k babičce a já celé dny jen spala, brečela a spala... Často mi řekne, že ví, jak mi táta ublížil, ale že je to jeho táta, kterého má rád.
Nebudu mu do těchto citů nijak zasahovat, nebo dokonce bránit (!) v tom, aby miloval svého otce...
Já uznávám, že tohle je můj problém, který jsem si do této chvíle nevyřešila... Ne že bych se o to nesnažila! Kdepak, snažila a několikrát ... ale k rozhovoru a probrání nějakého problému musejí být dva. Jenže při každém pokusu (a bylo jich několik) debatovat s mým bývalým o problémech mého (našeho) syna, jsem narazila na úsměv – místo rozumné odpovědi – který jasně vypovídá o tom, co si můj bývalý manžel myslí o mně, o mé osobě, inteligenci... Abych mu nekřivdila, několikrát byl úsměv a po něm následovala věta: „Ale prosím tě ....“ (a opět následoval úsměv).
A teď babo raď. Syn se mě několikrát do měsíce ptá, kdy uvidí tátu, proč mu nepopřál k svátku, proč k němu nemůže jet, proč mu neodepisuje na e-mail... Když řeknu, že nevím, že má asi moc práce, syn mi (logicky) odpoví: Tak se ho zeptej, mami.... Načež já mu (nelogicky) odpovím: Zkus to s ním probrat ty sám. Řekni mu, co ti vadí, ptej se ho na to, na co se ptáš teď ty mě...
Pochopitelně vím, že se ho kluk nezeptá... Proč? Protože se bojí, bojí se, že se táta bude zlobit a už si ho k sobě nikdy nevezme. (To není dedukce zuřící matky, ale odpověď mého syna na mou otázku: Proč se ho nezeptáš?)
Takže jak tak o téhle situaci přemýšlím, vidím řešení dvě:
1. Až syn bude starší, uvidí celou věc v jiném světle a o řešení problému se postará on sám...
2. Buď se naučím skutečně být nad věcí (nepravděpodobné), nebo si prostě zvyknu, že občas za X měsíců uvidím rudě a zlost se mnou bude mávat jak vítr s praporkem...
Na druhou stranu, abych si jen nestěžovala a nevyzvedávala pouze zápory, jsem ráda, že vztah mého syna a mého druhého manžela je fungující. Řekla bych, z pohledu ženy a matky, že jejich citové pouto je silné, mají se rádi, našli si k sobě cestu jako otec a syn...
Jen mě tak napadá, aby jednou můj exmanžel neuviděl synova záda, až ho bude opravdu potřebovat. Předbíhám řadu let a možná si představuji spíš svůj sen než realitu. Ale konečně: kdo ví, co se dětem honí v hlavě, co si zasunou do jednoho z těch tisíce šuplíčků ve své paměti a co se stane, až po letech ten šuplík opět otevřou a nahlédnou dovnitř...
Nový komentář
Komentáře
Julinka: Já se přiznám, že sem nikoho nehledala hlavně proto, abych nemusela řešit ňáký dilemata a spory, kluci byli těsně před puboškou
, ale nelituju toho, protože sem se tak rozhodla a stejně sem nikoho dobrýho nepotkala
. Mám přítele Itala, rozumíme si, občas se potkáme, ale nemáme možnost a ani nechceme spolu žít. Ani jeden z nás už nemá chuť měnit dosavadní život.
Ale jinak s Tebou souhlasím, nezastrkovat se, žít v mezích možností v normálu. Dětem i sobě.
rozina:
Přeju hodně
. A souhlasím s děvčatama, oběť je nejkrvavější slovo naší civililzace. Obětovat se člověk dokáže ve vypjaté a vyjímečné chvíli a pak to má smysl (myslím války nebo katastrofy atak). Ale v běžném životě to nikdy nic dobrého nepřinese. Řekla sem to tu už mockrát, myslet na sebe NENÍ sobectví. Matka musí být v pohodě, aby mohla být dobrým zázemím pro své děti. A musí žít i svůj vlastní život, to je její POVINNOST vůči sobě, dětem, blízkým. Ještě jednou držim
Díky za nározy děvčata. Ve všm máte pravdu. Snažila jsem se jí nahradit tátu, obětovala jsem svůj život- ale ráda- nedělalo mi to potíže. Teď viím, že Ti co mi tenkrát před 18 lety říkaly obětovat se je blbost a já nevěřila, měli pravdu. Ale nechci úplně zahořknout, On jí také zblbnul hlavu, a tak v ní má zmatek. Věřím, že až jí přijdou roky, tak si to uvědomí, ale to už Já tu možná nebudu. Ale nejsem
zapšklá, lítost mám, ale hledám útěchu vpráci a modlím se o zdraví, nic víc už nechci.
Díky všem a vezměte si příklad- děti mulujte, ale nezapomínejte na sebe, já myslela , že bych byla sobec, kdybych si v tom životním kolotoči přála pro sebe aspoň štěstí a zdrAVÍ. tAK SE MĚJTE ! roza
rozina: no dcera je dospela, svepravna, stejne jako tvuj ex. Holt je na case zacit zit svuj zivot. Nedockala ses pomoci od dcery> Neco bude asi hodne spatne... Ale vezmi to jako fakt a zarid se podle toho. S horkosti a slzami jeste nikdo nikam nedosel... A hodne stesti!
rozina: To, ze se te dcera, kterou ty tolik milujes a pro kterou ses tak obetovala, v dobe nemoci nezeptala, co potrebujes, to se budes muset zeptat sebe.
Nevim a nechapu, co to maji nektere zeny za zvyk, vynahrazovat detem tatu. Nikdy nikdo nemuze nahradit jineho rodice. At uz mama otce, nebo otec mamu, at uz byli jakykoli.
Neni patrne, jestli bydlite spolu, ale asi ne. Takze pri vytkach dcerunky, ze je tatinek chudak a nic nema a blablabla, ji klidne rekni, kdyz ji je tatinka tak lito, at si ho nastehuje k sobe a stara se o nej.
Jinak jsi, mila rozino, zarny priklad toho, ze diteti se nemas co obetovavat. Mit ho rad, dat mu co muzes a co je v tvych silach, to ano, ale obetovat se? Blbost.
Zdravím Vás děvčata, i já mám po rozvodu zkušenost.
Můj bývalí od nás odešel, když bylo dceři 10, prý si chce v životě něco užít, ne jen stále starost apod. Odešl po 2 letch nás rozvedli a po té 13 let nevěděl, že má dceru. oNA TO TĚŽCE NESLA, ALE JÁ JSEM O TOM NEMLUVILA, A RŮZNÝMI AKTIVITAMI JSEM SE SNAŽILA, ABY TEN rozdíl moc nepocitovala. Sama jsem sebe odsouvala někam...prostě na mně nejen nezbyl čas, ale ani peníze, vše jsem jí chtěla vynahradit na úkor sebe. Mě to nevadilo, já jí muluji , já jsem jí dala život, a chtěla jsem jí.
Ale ouha po 13 letch otec špatně dopadl, jeho nová ho vahodila, poil, byl stále urýpaný, a její děti ho prostě nechtěli, tak se vrátil zpet do našeho města- tejdy byl 600 km daleko- ale byl klid. Jelikož ho jeho nová vyhodila, byl na tom zle měl 1 trencle, jednu tašku a to co měl na sobě.
Ale já jsem trvdě maklala, zařídila jsem si znova byt, dodělala školu, a celkem mi nevadilo , že jsme sami. Pro ní jsem to tak brala v pořádku.
Ale pak se setkala s tatínkem. on ji vyhledal, a po té se začaly dít věci:
Vyčítala mi, že je chudák, já že si žiju dibře a on nemá ani co na sebe. Napovídal jí, že je to moje vina, že jsme se rozvedli, a ona mu UVĚŘILA. Od té doby má jen tatínka, přispívá mu na jídlo, on totiž vše prokouří a propije, a když dcera něco potřebuje volá MAMI !
tAK A TEˇD BABY poraďte jak se mám zachovat. Dceru miluji, ale moc mne trápí, že jsem sama, s ničím mi nepomůže, měla jsem zrd. problémy, 3 měsíce jsem se nemohla zvednout z postele a nebýt sousedů, tak jsem pošla hlady. Jak bych si nakoupila, uvařila atd. Ona se ani jednou nezeptakla mami jak je !!!?
Movc pláču a nevím jak s takovým padouchem jsem mohla 18 let žít.
Nechi být ale stále zahořklá, snažím se s tím žít, ale ono je to hluboko v srdci a bilí to. Co by jste mi poradily. Zdraví Rozára
Chameleonka: 12. promin, ale kde vidis, ze bych napsala, ze ma tatinka pred klukem obhajovat?
Asdareel: tak to jsi ta výjimka, o které jsme se bavily... ale kolik takových mužů znáš ? myslím osobně, ne na netu...já jen jednoho, divné, ne ?
No, rozvedení tatínkové z mého okolí jeví zájem o své ratolesti jen ´´venkovně´´.Mezi lidi, ať vidí, jakej sem hodnej táta
.A můj milovaný strýc mé milované sestřence zavolal naposledy před pěti lety a to o ní u soudu bojoval.Divadýlko
.
Luciša: mas pravdu...pro me je moc tezky uverit, ze jsou otcove, kteri se po rozvodu SKUTECNE zajimaji o deti...ja znam jen ty co se nezajimaji..proste svuj minuly zivot vcetne deti zavrou a jede se dal...nebo druha sorta, ktera se sice stara, ale pokud mozno tak, aby to co nejmin bolelo...takze nejlepe materialni rozmazlovani polosirotecku, coz matky samozrejme silene toci
nicmene nepochybuju, ze existujou...jen asi na jine planete
Holky ste se do Luciš pustili, ale ona to má taky možná z toho, jak se k ní někdo choval a nebo je prostě taková, to byste taky mohly chápat.
Ale druhejm se FAKT radí líp!
Meryl:
lucis by mela aspon na jeden den zapomenout na slovo JA...myslim, ze by se ji velmi odlehlo
Luciš: tak nějak mi připadáš, jako studený čumák
Meryl: každé tvoje slovo do kamene tesat
, dospělí vědí, že sliby se porušují a svět kvůli tomu nespadne, ale děti to berou jinak, když je středobod jejich světa zklame
Grrrr.... dneska jsem se ztotožnila s názvem článku... stačil jeden
s ex a rázem mám náladu jako papiňák..
A jinak.. ty reakce a rozhovory jsou zajímavý.. akorát až je pak těm dětičkám 15 a víc, všechno je úplně jinak..
Luciš: tady nikdo netvrdí že matky jsou svaté a každý otec hajzl, ale reagujeme na konkrétní článek, v němž otec prostě nemá o dítě zájem, a jak to tomu dítěti vysvětlit. A že VĚTŠINOU pro chlapa po rozvodu děti přestanou existovat, je fakt, který vidím u spousty lidí kolem... jistěže, čest výjimkám, ale výjimky to nezachrání
Meryl: a otec se nedokáže trápit kvůli dítěti? Můj táta teda rozhodně jo, třeba, když sem byla v nemocnici, nebo na mě mama sprostě ječela a on věděl, že bezdůvodně.
Toni: nojo, ale je to jako s tou srazkou s blbcem... na tom je taky nejhorsi ta bezmoc
marcellina*: Ale jo, asi nakonec musíme udělat všechny to samý, ale je to někdy k vzteku. Dycky na to doplatí to dítě.