Že nejspíš něco mezi nebem a zemí existuje – o tom téměř není pochyb. Přesto, když se s něčím paranormálním setkáme tváří v tvář, je to rozhodně šok.

A tenhle příběh mě natolik zaujal, že se s vámi musím podělit. A doufám, že vám nezpůsobím bezesné noci… brrr!!!!

 

Simona T. vypráví:
“Když jsem se svým manželem ještě „chodila“ a nebyli jsme ještě „svoji“, pracoval kousek od Jílového u Prahy v jednom malém hotýlku. Jednou v neděli jsme jeli domů, bylo něco kolem druhé hodiny ranní. Kdo znáte cestu z Jílového do Prahy, víte, že cesta vede převážně lesem.

Byla tma jak v ranci, když jsme před sebou najednou viděli světlo, které se stále více rozjasňovalo. Jak jsme se blížili, viděli jsme, že někde hoří. V jednom místě, v lese, se silnice hodně stáčí doleva a vlastně vede jakoby kolem takové roklinky. Z té roklinky to světlo pocházelo a my jsme už nepochybovali o tom, že tam skutečně hoří.

 

Jak jsme se tak blížili, požár jsme viděli zcela zřetelně a po pravé straně silnice jsme uviděli stopujícího člověka. Ten člověk byl celý v bílém. První, co nás v tu chvíli napadlo, bylo, že se tam stala autonehoda a ten člověk potřebuje pomoc. Blížili jsme se k tomu člověku, manžel jel už velice pomalu, ten člověk nám už sahal po klice u auta…, když vtom mi v setině sekundy proběhla hlavou spousta věcí a otázek: ten člověk byl celý v bílém, měl nažehlený bílý oblek, nikde ani šmouhu, velice mile a přívětivě se usmíval…

 

V tu chvíli jsem si uvědomila, jestli je vůbec možné z takové nehody vyváznout bez jediného šrámu, škrábance, flíčku.. atd. Dá se říct, že v poslední chvíli, kdy auto už skoro stálo a ten člověk už už sahal na kliku od auta (neustále se usmíval), jsem na manžela zakřičela: „JEĎ!!!“, on šlápl na plyn a auto se rozjelo. Asi nemusím popisovat, jak nám bylo..

 

Když jsme po týdnu do Jílového zase přijeli, ptali jsme se, jak to před týdnem s tou autonehodou dopadlo. Všichni na nás koukali jako na blázny, prý se tam žádná taková nehoda, natož s hořícím autem, nestala. Je to dnes 11 let a stále máme tu vzpomínku v paměti.

 

Ale z toho člověka šlo něco zlého.. Nepřirozeně se usmíval. Ještě teď, když si na to vzpomenu, říkám si, co by se asi dělo, kdybychom tam zastavili…“

 

Je to šílenost, co? O to šílenější, že se to opravdu stalo.

 

Říká se, že duchové, ať jsou kdokoliv, tak nechtějí ubližovat, a pokud škodí, je třeba se s nimi dát do řeči a pomoci jim.  Musí na tomto světě ještě něco dokončit a často si jako prostředníka vyberou některého živého člověka.

 

Tady bych se pomoci opravdu bála… Jsou to vždycky jen „hodné bytosti"?

Reklama